Naprosto unikátní obraz Františka Kupky je jedním z nejvýznamnějších děl, jež se na uměleckém trhu kdy objevila, a nepochybně i jedním z nejzásadnějších jeho vlastní tvorby. Je ohromující ukázkou progresívního výtvarného jazyka, kterého Kupka na začátku 20. let dosáhl a kterým značně předstihl vývoj světového malířství. Z rodného Opočna a sedlářské dílny se velmi rychle propracoval až na pražskou a posléze vídeňskou akademii. Sblížil se s okultismem a mysticismem, vytvářel obrazy se symbolistickou tematikou, plátna plná magické síly alegorických námětů. Za svůj umělecký talent získal v roce 1895 stipendium a odešel do Paříže, kde nadále studoval a živil se vytvářením plakátů a ilustrací. Postupně u něj začal vzrůstat zájem o moderní umění, zejména sledoval futurismus. Sám brzy vytvářel obrazy v duchu orfismu, skrze něž se snažil zachytit nejen tvar, ale rovněž zvuk, světlo a dojem. Stal se průkopníkem tohoto směru, ale brzy začal experimentovat s barevnými spektry a dospěl až ke zcela abstraktním tvarům. Jeho Amorfa. Dvoubarevná fuga, kterou vystavil mezi kubisty na Podzimním salonu v roce 1912, se stala výsledkem dlouhodobého směřování od konkrétní k nepředmětné malbě a daleko předstihla pozdější vývoj abstrakce. Po mnoha letech v soukromé sbírce máme opět možnost spatřit Plochy příčné II, dílo světového významu. Zatímco ve sbírkách Národní galerie v Praze se nachází hojně prezentovaný a vystavovaný obraz Plochy příčné I, ze stejného roku, toto jeho bratrské plátno je díky svému znovuobjevení naprostým unikátem. Je vynikající ukázkou čisté geometrické abstrakce, kterou Kupka rozvinul díky svému reflexivnímu přístupu ke konstruktivistickým tendencím. Jeho úvahy o nosných vlastnostech barvy zde vyústily v sestavu vertikálně stavěných linií a ploch. Plány v neurčeném prostoru ubíhají na třech hlavních svislých osách a svádí tichý demonstrativní boj s horizontálně položenými tělesy. Křehkost barevnosti i malířského provedení jen umocňuje hluboký teoretický kontext celé této malby, která se stala jedním ze zásadních mezníků Kupkova hledání možností abstraktního výtvarného jazyka. Obraz věnoval Kupka svému pražskému příteli, v jehož rodinné sbírce se nacházel doposud. Byl několikrát vystaven, například na samostatné výstavě Františka Kupky v pražském Mánesu v roce 1946, po které se dostal do zmíněné soukromé sbírky, či ve Valdštejnské jízdárně v roce 1968, kde je v katalogu výstavy také černobíle reprodukován (obr. 71a). Obraz byl zařazen do soupisu Kupkova malířského díla sestaveného Ludmilou Vachtovou jako příloha Kupkovy monografie (Odeon 1968, kat. č. 187, str. 109 pod názvem Diagonální roviny II). Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. E. Havlovou, kurátorkou a autorkou výstavního katalogu František Kupka – legionář a vlastenec (Muzeum Kampa, 6. 10. 2018 – 27. 1. 2019). Dílo bude zařazeno do chystané monografie doc. PhDr. M. Theinhardt, CSc., a P. Brullé. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Obraz je originální nejen svým prostorovým pojetím, ale i odstupňovaným barevným řešením, které do středu kompozice uskutečněného na principu zlatého řezu staví červenou a modrou, které doprovází fialová a temně hnědá, přecházející místy ve světlou béžovou. Plochy příčné II patří k nejpůsobivějším abstraktním obrazům, jež Kupka namaloval. […]“) a znalecký posudek PhDr. M. Kodla.