84. aukce, číslo katalogu 36 V rámci Piesenovy tvorby konce 50. let ojedinělá práce je vynikající ukázkou citlivého výtvarného hledání malířského výrazu této navýsost zajímavé postavy českých dějin umění. Do jeho tvorby se prakticky od počátku propisovala krajina česká i biblická. Sepjatost s židovskou tradicí Piesena nasměrovala k duchovní tematice, která v jeho dílech zanechala stopu zvláštní hloubky. Postupná redukce detailu vedla po polovině 50. let v jeho malbách k vytváření znakových krajin, jež se staly cestou k oproštění jednotlivých tvarů a jejich postupnému zabstraktnění. Právě z té doby pochází i plátno Starý hřbitov. Stylově navazuje na sérii krajin z Jeseníků, téma však nyní Piesen posunul do výrazně kontemplativní roviny. Meditativně laděná práce, naplněná symboly, jež se objevují i v jiných Piesenových obrazech té doby, směřuje stylizovaností jednotlivých tvarů k jejich osamostatnění v  rostoru. Výjimečná je rovněž světlá barevnost, která obraz odlišuje od temněji laděných autorových variací na dané téma. Dokazuje, jak původně neškolený, ale v té době již výtvarné práci naplno oddaný Piesen rozvíjel své vnitřní představy na ploše plátna. Pravděpodobně se jedná o finální variantu obrazu, jehož jedna z verzí je reprodukována v monografi i autora (M. Železná [ed.]: Robert Piesen, Praha 2001, str. 76, kat. č. 41). práce pochází z významné pražské sbírky JUDr. Josefa Moráka, do které byla získána přímo z ateliéru umělce. Při konzultacích posouzeno prof. M. Klimešovou, Ph.D. a PhDr. A. Paříkem. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Toto je poslední, signovaná verze klíčového obrazu RobertaPiesena z konce padesátých let, k němuž se dochovalo několik kresebných studií, datovaných již rokem 1957, i téměř definitivních, velkých obrazových verzí, jež byly dosud známé, vystavované a publikované, na rozdíl od tohoto obrazu, který roky zůstával v soukromé sbírce. Jde o syntetické dílo, které prostupuje mnoho významových vrstev, týkajících se Piesenova židovského původu, i mnoho inspirací, jež do sebe po prvé polovině padesátých let rychle načerpal, týkajících se na jedné straně Paul Kleea, na druhé Jana Zrzavého. […]“).