84. aukce, číslo katalogu 41 Výjimečná práce jednoho z  nejzajímavějších českých umělců Josefa Šímy nás vrací do lůna přírody a  nitra lidské paměti. Šíma se české výtvarné scéně poněkud vzdálil svým odchodem do Francie v  roce 1920, která mu ovšem na zbytek života poskytla prostor k  osobnímu malířskému rozvoji. Částečný zájem o  surrealismus vyústil v  hlubokou duchovnost obsahu a  symbolický rozměr námětů. Děsivost druhé světové války ho na několik let připravila o  chuť tvořit, po válce ovšem rychle navázal na svou předchozí práci a  začal rozpracovávat některá z  dřívějších témat. Malby často vznikaly v  cyklech a  výrazněji než dříve se vztahovaly k  původnosti člověka i  světa. V  obrazech počátku 50.  let postupně mizí reference k  realitě či alespoň k  pojmově rozlišitelným předmětům. Šíma se ponořil do samého nitra země, vrátil se k  prvotnímu chaosu ještě neorganizované hmoty. Neurčité zárodky forem a  první archetypy tvarů prostupují i  obraz Svah paměti a  otevírají nám tak okno do hlubin mimovědomého procesu, který na sebe ale bere podobu počátku přírody. Špičková práce okamžitě zaujme malířsky mistrným způsobem uchopenou světelnou režií koloritu, plasticitou malby a  celkovým až mystickým vyzněním. Šíma zřejmě na obraze pracoval v  průběhu několika let, proces vnitřního cítění nehmatatelného nebylo snadné završit. Proto je práce autorem v  malbě datována rokem 1953, zatímco autorský přípis na zadní straně uvádí rok 1955. Dílo je reprodukováno v  monografii autora (F.  Šmejkal, Praha 1988, repro. 293, str. 268), stejně jako v  Šímově francouzské monografii (F.  Šmejkal, repro. 292, str.  275). Bylo vystaveno v  Galerii Moderna (Praha, 2016). Při konzultacích posouzeno prof.  J.  Zeminou a  PhDr.  K.  Srpem. Přiložena odborná expertiza PhDr.  R.  Michalové,  Ph.D.  (cit.: „[…] V posuzovaném obraze Svah paměti [Le versant dune mémoire] Šíma ztvárňuje kosmogonický mýtus Stvoření světa. Vyjadřuje prapůvodní stav ‚materiae primae‘, prvotní chaos neorganizované hmoty, z níž se začínají rodit archetypy tvarů. Tomuto obsahovému zaměření přizpůsobil i malířskou formu. Rudimentární tvary, vzdalující se realitě jevového světa, si žádaly pastóznější nánosy barev. Na rozdíl od akcentovanějších kontur blankytného balvanu, který jako by právě spadl z nebe, jsou útvary skal, jakési prazárodky figurálních tvarů, obestřeny zamlžením propouštějícím jen sporadické světelné záření. […]“)