84. aukce, číslo katalogu 234 Lebedova kompozice s  prostým, leč působivým námětem ze sousedství Luční boudy v  Krkonoších přináší jedinečnou příležitost pro rozšíření poznání o  umělci sotva plnoletém, ovšem umělecky i  výtvarně již plně vyspělém. V  červenci roku 1895 se Lebeda ubytoval na  Luční boudě, kde mu původně měl dělat společnost František  Kaván. Ten ovšem nakonec nedorazil, z  jejich vzájemné spolupráce sešlo a  Lebeda zde pracoval osaJan Preisler (1872–1918) Jezdci v lese pastel na papíře, 1904, 36 × 51 cm, rám, zaskl., na rubu opatřeno razítkem umělcovy pozůstalosti (č. 200) Vnitřní  vitální  dynamikou,  zvolenou  barevností i  celkovým výtvarným pojetím vizuálně velmi přitažlivé zralé dílo Jana Preislera, vůdčí osobnosti své generace na poli uměleckém i  spolkovém, představuje jeden ze zásadních střípků jeho názorového a  námětového vývoje. Autor, tehdy veřejně oceněný např. stříbrnou medailí na Světové výstavě v  St. Louis v  USA a  zároveň pomalu završující svůj zájem o  symbolistní tematiku  Černého  jezera,  plynule  navázal  na  vlastní dosavadní směřování a  zároveň otevřel novou  kapitolu  silně  podpořenou  mj.  slovy teoretika Camilla  Mauclaira o  návaznosti mladé generace na dědictví zářivosti, smyslnosti,  zdraví  a  pravdivosti  starověkých Řeků. V  této tvůrčí kapitole později kromě posunu k  arkadickému vyznění hrálo zásadní  roli  i  zvládnutí  problematiky  barvy, k  jejímuž řešení Preisler směřoval nespočtem skic a  variací. Ty se po další dekádu staly charakteristickým úběžníkem jeho výtvarného stylu – motivem jezdců umělec v  této době neúnavně doprovázel předemocen. Přesná lokace předkládaného díla není vzhledem k  absenci výraznějších přírodních záchytných bodů zcela jasná, ovšem s  vysokou mírou pravděpodobnosti bylo namalováno přímo v  plenéru v  oblasti zvané Stříbrné návrší, která je přibližně  ohraničena  polskou  hranicí,  Stříbrnou bystřinou, Bílým Labem, prameny Úpy a  ve spodní části právě Luční boudou. Lebeda zde zachytil osamělou čistou přírodu beze stop lidské činnosti a  civilizace a  jeho cílem bylo především věrné podání atmosférických jevů. Právě rozmary nejvyššího českého  pohoří pro něj  byly  společníkem určujícím zásadně hranice jeho malování. V  dopise  své  mamince  z  12. 7. 1895 dokonce velmi barvitě svůj boj s  přírodními živly  popsal:  „…bouřka chvílemi byla  taková, blesky lítaly vedle mě přes vršek, že jsem zmokl na kůži…“  Zásadní pro něj tehdy bylo to, že se při práci mohl odpoutat od vlivu svého učitele Julia Mařáka i  spolužáků z  ateliéru a  měl příležitost uplatnit osobitý přístup blízký především odkazu malby Antonína Chittussiho. Jak napovídá dochovaný náčrtek rozvržení vystavených prací na školní výstavě konané téhož roku, bylo velmi pravděpodobně již tehdy toto dílo vystaveno a  zároveň i  prodáno soukromému sběrateli. Při konzultacích  posouzeno  prof.  J.  Zeminou a  Mgr.  M.  Dospělem,  Ph.D.  Přiložena odborná expertiza Mgr. P. Kubíka.