85. aukce, číslo katalogu 122 Výrazově oproštěný, filozoficky laděný obraz Josefa Šímy, jednoho z našich nejzajímavějších představitelů malířské avantgardy, v jehož díle se spojují české i evropské tradice a který se zapsal do dějin výtvarného umění i v mezinárodním kontextu. Plátno je mimořádnou ukázkou nezaměnitelného, neobyčejně subtilního stylu z velice kvalitních poválečných let tohoto solitéra, který svoji tvorbu rozvíjel nezávisle na dobových tendencích. Šíma zahájil po několikaleté odmlce počátkem 50. let druhou tvůrčí etapu, během níž vytvořil vrcholné práce, vyznačující se mimořádnou hloubkou a k dokonalosti vycizelovaným malířským přístupem. Plynně navázal na předválečnou, vnitřně pevně zakořeněnou metafyzickou koncepci malby a zůstal blízký i imaginativní estetice ve filosoficky orientované poetice skupiny Vysoká hra. Působivý obraz se týká významného cyklu věnovaného bájnému pěvci Orfeovi, jejž Šíma podle Ovidiovy předlohy rozvíjel na přelomu 50. a 60. let, v němž se vrací ke svému již dříve zpracovanému mytickému tématu. Odvrátil se však od figurativního zobrazení směrem k lyrické abstrakci, v níž dosáhl mimořádné syntézy výrazové redukce a hlubokého obsahu zároveň. Spodní část kompozice je tvořena horizontálními pásy, které naznačují plochu země a vytvářejí prostor, na jehož konci se ocitá blankytně modrá světelná brána symbolizující duchovní substance. Ta výrazně kontrastuje se zbytkem obrazu, drženým v mihotavých šedých tónech, které se vzájemně kříží a protínají a tvoří nekonkrétní pohyb. Právě světlo, nejsubtilnější projev hmoty, považoval Šíma za základní kámen svého malování. Brána působí jako samostatný objekt, stává se jediným průchodem na obraze a dává divákovi nahlédnout do míst nepřístupných běžnému smrtelníkovi, neboť projít Branou Orfeovou umožnilo vstoupit do říše stínů. Vlastní bránu umělec eskaloval až do výjevu, z něhož doslova sálá energie, a zůstává otázkou, jak má divák celý obraz číst. Proměnil se Orfeus v Šímově podání v nehmotnou substanci, jež se stává průchodem mezi světem reálným a světem abstraktních pojmů a duchovních hodnot? Či má roli Orfea na sebe převzít divák, potažmo sám malíř, který se ocitá před rozhodnutím, zda branou vstoupí dál, či nikoliv? Do jaké míry dokázal Šíma právě touto branou, nastavenou sobě samému, projít, naznačuje jeho závěrečná tvorba z počátku 70. let. Téma bylo pro autora natolik nosné, že ho opakovaně rozpracovával i v několika realizovaných či připravovaných monumentálních zakázkách, například na vitrážích z let 1959–1962 či v návrhu vřídelní kolonády v Karlových Varech na počátku 60. let. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. K. Srpem. Přiložena odborná expertiza PhDr. R. Michalové, Ph.D.