Nádherná práce Běly Kolářové je naprosto typickou ukázkou tvorby této jedinečné autorky. Kolářová patří k nejoriginálnějším českým umělcům druhé poloviny 20. století. Ve svém díle totiž přinesla vlastní nezaměnitelný projev, vycházející z práce s banálními předměty z domácnosti a s nimi spojenou intimitou. Její výtvarná práce je založena na neustálém zkoušení různých výrazových a technických možností, promítá se do ní každodenní setkávání s drobnostmi ženského světa a domácnosti. Plného uznání se jí dostalo až po revoluci, kdy se její práce začaly ve větší míře prezentovat na zahraničních přehlídkách umění, a dostaly se tak do významných světových sbírkových institucí jako MoMA či Tate Modern. Zájem o Kolářové dílo souvisí jistě také s doceňováním významu žen-umělkyň v poválečném umění, jež se stalo fenoménem posledních let. Již od 60. let se Kolářová věnovala třem zásadním cyklům asambláží, ve kterých využívala patentky, kancelářské potřeby (např. hroty psacích per) a žiletky. Z nich vytvářela na podkladu bílého papíru ohromující optické reliéfy. Formálně dokonalá asambláž Žiletka I před námi ale navíc otevírá metaforické sdělení o citlivosti a zranitelnosti člověka, a posouvá tak Kolářové dílo na hluboce symbolickou úroveň. Práce byla v roce 2006 vystavena v Národní galerii v Praze na autorčině monografické výstavě, v jejímž katalogu je celostránkově reprodukována (J. Valoch: Běla Kolářová, Praha 2006, str. 66). Dále byla v roce 2013 vystavena v londýnské galerii Raven Row. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. J. Machalickým. Přiložena odborná expertiza prof. M. Klimešové, Ph.D. (cit.: „[…] Žiletky tak tedy představovaly nejen samy o sobě cosi zcela banálního, ale banalitu zvyšovala i skutečnost, že šlo o odpad banality. Odpad nabitý nebezpečnou ostrostí, ale zároveň přísně formalizovaný do podoby minimalistického totemu, znaku možné zranitelnosti, jedné z variant 'nové citlivosti' […]“).