Zobrazení ukřižované sv. Julie, vytvořené Maxem ve více variantách, se stalo základem jeho úspěšné kariéry, když tento námět již roku 1867 vystavil v Mnichově. Představované plátno proto lze označit za výjimečnou příležitost k nahlédnutí do formativní fáze tohoto asi neslavnějšího člena rodu Maxů. Vyprávěn je zde příběh mučednice původem z křesťanské rodiny z Kartága, ikonograficky spjatý se zobrazením sv. Starosty, ovšem v tomto případě bezvousé. Julie byla otrokyní a správkyní domácnosti Syřana Eusebia, jemuž byla prodána poté, co byla unesena. Po připlutí na Korsiku na cestě do Francie se nenechala přinutit tamním pohanským králem Felixem k obětování tamním modlám – ten se ovšem nedal odbýt a nechal Julii dne 22. května roku 550 zbičovat a následně ukřižovat. Eusebiem tato událost natolik pohnula, že se sám obrátil na víru a později také skonal mučednickou smrtí. Obraz tedy zachycuje onen okamžik, kdy Eusebius, s lítostí a neskrývaným pohnutím, pokleká u nohou ukřižované. Výjimečným způsobem je tu spojen estetismus dosud nevídané úrovně s duchovním obsahem a smyslovou krásou. Zároveň se zde snoubí ambivalence „nevýslovné krásy a bezměrné bolesti“ – tato charakteristika souvisí s obrazovým typem tzv. „krásných mrtvol“, tak jak je vnímal romantismus 19. století např. ve slavném obraze Ofélie od Johna Everetta Millaise, kde je tento princip představen zcela příkladně. Prostřednictvím výjevu Mučednice na kříži inspiroval Max řadu dalších umělců, a to nejen výtvarníků – zejména je nutno zmínit Václava Brožíka a obraz Smrt sv. Irie (1873), ale kupř. i básníka Jaroslava Vrchlického a jeho epickou báseň Svatá Julie, která je v zásadě poetickým přepisem Maxova obrazu. Hodnotu díla potvrzuje nejen jeho opakované publikování v odborné literatuře a periodikách (M. Mžyková a kol.: Olomoucká obrazárna. IV., Evropské malířství 19. století z olomouckých sbírek, Olomouc, 2016, str. 203 - 204 (repro.), zde odkaz k další starší literatuře), ale i jeho dobře zmapovaná provenience (sbírka hraběte Des Fourse, získáno roku 1945 od brněnského starožitníka K. Dittricha, po roce 1958 deponát v Muzeu umění Olomouc, 1993 navrácen dědicům původního majitele, následně až doposud zapůjčeno do Muzea umění Olomouc). Obraz byl v minulosti také opakovaně vystavován (Mnichov 1867, Praha 1869, Náměšť na Hané 1974, Praha 1993, Olomouc 2006, Plzeň 2007, Brusel 2009, Namur 2009, Plzeň 2011, Olomouc 2012 - 2013, Praha 2015). Na základě výše uvedeného lze představované plátno označit za výjimečnou sběratelskou příležitost a malbu vskutku galerijních parametrů. Při konzultacích posouzeno prof. R. Prahlem, CSc., a PhDr. Š. Leubnerovou.