Lebedova kompozice s prostým, leč působivým námětem cesty vinoucí se při kraji lesa přináší jedinečnou příležitost k rozšíření poznání o umělci sice teprve nedávno plnoletém, ovšem výtvarně již plně vyspělém. V malířsky vytříbeném podání na samé hraně realismu a impresionismu zde můžeme sledovat veskrze pozoruhodný příklad tvorby jednoho z asi nejnadanějších žáků Mařákovy krajinářské speciálky na pražské Akademii, kde studoval po šest sezón pod vlivem Julia Mařáka, Františka Kavána, Antonína Slavíčka, a nejen jich právě do roku 1897, kdy vznikla Cesta u lesa. Tehdy byl Lebeda uznáván již jako samostatný malíř, což mj. vedlo profesora Mařáka k tomu, aby ho poslal na zkušenou za hranice. Téhož roku také znovu vyrazil se školním ateliérem na Okoř a do Zákolan, případně do jižních Čech, odkud snad čerpal inspiraci pro předkládanou práci, která je výbornou ukázkou posunu jeho rukopisu a projasnění palety. Tato malba je signifikantní ukázkou toho, že rok 1897 znamenal v Lebedově díle přelom, kdy studium na Akademii absolvované s výborným prospěchem i mistrovství zde získané dokázal přetavit v dokonalou schopnost při zachycení věrného záznamu krajiny. V pouhých dvaceti letech se zde představuje hotový umělec s potenciálem stát se vůdčí osobností moderní české krajinomalby. Hodnotu díla dále potvrzuje jeho publikování a reprodukování v autorově poslední monografii (V. Hulíková: Otakar Lebeda, 1877–1901, Národní galerie v Praze, Praha 2009, kat. č. 107), obraz byl prezentován i na výstavě, při jejíž příležitosti tato publikace vznikla. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. M. Dospělem, Ph.D. Přiložena odborná expertiza Mgr. P. Kubíka.