Působivá ukázka Procházkova vyspělého klasicismu mistrně reprezentuje svou brilantní výtvarnou kulturou a virtuózním zvládnutím figurálních forem malířův názorový idealismus, ve kterém se přiblížil svému cíli dosáhnout absolutní slohové jednoty. V tematice děl Procházka na počátku třicátých let nalézá výpovědní schopnosti alegorie, zejména při transformaci antických a biblických témat, ve kterých pokračuje i v nejistých předválečných letech, neboť v nich spatřoval základní neotřesitelné jistoty a nejuctivější hodnoty. Umění u něj získalo, jak sám doslova napsal, „nábožensko-sociální“ smysl, v němž se snažil obrátit lidskou pozornost zpět k řádu a rovnováze. V obraze, který k divákovi promlouvá zvláštní atmosférou bezčasí, zobrazil Procházka mladého muže, který díky harmonickému výrazu ve tváři evokuje spíše odpočívajícího mladíka než raněného. Barevná symbolika však naznačuje pochmurné ladění díla a dotváří fantaskní jeviště, na kterém umělec celou zvláštně klidnou scénu rozehrál. Ačkoliv se dílo jeví jako vytržené z toku času a působí spíše jako archaická scéna z řecké mytologie, přítomnost atributů současné doby – válečné helmy a pistole – jen podtrhuje osobité pojetí jeho moderního realismu a originální způsob, jakým dokázal spojit podněty z neoklasicismu s civilistními prvky dnešního života. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Ing. V. Bartošem. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa.