88. aukce, číslo katalogu 39 Tvorba českého malíře, sochaře a  grafika Jiřího Hilmara zůstala české veřejnosti po dlouhou dobu (více než 40 let) utajena, protože se v  roce 1969 po událostech pražského jara rozhodl emigrovat a nadále žít a působit ve Spolkové republice Německo, kde se jeho dílo stalo integrální součástí umělecké scény, bylo mnohokrát vystaveno a zařazeno do mnoha soukromých sbírek. Své mládí a studentská léta však prožil v Praze, která na něj silně zapůsobila. Až do roku 1956 studoval na Střední průmyslové škole bytové tvorby v Praze ve třídě profesora Richarda Pípala. Zpočátku, jako většina studentů, začínal s realistickou malbou, posléze jej však inspirovala promyšlená geometrie pražských barokních staveb. Matematická přesnost, symetrie a  jednoduchá zákonitost geometrie jsou dodnes Hilmarovou uměleckou múzou. Zcela přirozeně se tak stal jednou ze zakladatelských osobností Klubu konkretistů (KK – 1967), který spolu s ním založili teoretik a historik umění Arsén Pohribný, grafik Radek Kratina, Miroslav Vystrčil a Tomáš Rajlich. Později se jeho členy stali například i Dalibor Chatrný, Zdeněk Sýkora nebo kritik umění a teoretik Jiří Valoch. Skupina poprvé vystavovala roku 1968 v  Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě na dnes již legendární výstavě Klub konkretistů a hosté, která se významně zapsala do dějin umění druhé poloviny 20. století. V  textu v  katalogu výstavy Pohribný vysvětluje, že za „konkrét“ lze považovat „kladnou parafrázi ‚druhé přírody‘ industriální civilizace, přírody stvořené lidskou hromadností“. Civilizaci konkretisté nepovažovali za nepřátelského antagonistu přírody a snažili se diváctvu prokazovat, že mohou koexistovat vedle sebe v harmonickém vztahu. Z toho důvodu se základem jejich práce stal prostor a práce s ním. Hilmar k němu přistoupil velmi originálně a do povědomí odborné i laické veřejnosti se zapsal již na sklonku 60. let svými kinetickými objekty a optickými papírovými reliéfy, které se pro něj staly po dobu několika následujících let charakteristickými. Poprvé (a  v  socialistickém Československu zároveň naposledy) je vystavil v galerii Fronta v roce 1967. Různě poskládanými papírovými proužky dosahoval optické iluze pohybu. Předložený papírový reliéf byl vytvořen roku 1974, kdy se umělec přestěhoval do průmyslové zóny Porúří a téma harmonického vztahu mezi kulturou a přírodou se pro něj stalo zvlášť citlivým. Dílo pochází z kvalitní pražské sbírky a je vkusně adjustováno v plexisklovém boxu. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. K. Srpem. Přiložena odborná expertiza PhDr. J. Machalického.