František Kupka pro sebe objevil Bretaň již roku 1896 a pobýval tu později opakovaně – konkrétně v Trégastelu, jehož malebnost se mu stala inspirací, jak je zjevné z jeho korespondence; již na přelomu století strávil šest týdnů v Hôtel de la Plage, a to v klidu, samotě a s výhledem na moře. Jen o pár let později v dopise z roku 1903 adresovaném spisovateli Josefu Svatoplukovi Macharovi psal o chvílích, které zde strávil, jak mohl zcela bez lidské přítomnosti stoicky pozorovat moře i jeho okolí. Pobřeží, moře a skály ho nepochybně inspirovaly k některým pracím z počátku století, kupř. ke známým dílům Balada (Radosti života, 1901) nebo Vlna (1902). Kupka, absolvent vídeňské a pařížské Akademie, se nedlouho před vznikem tohoto obrazu usadil na předměstí Puteaux, kde mohl také plně využít blízkého kontaktu především s bratry Duchampovými, kteří měli na vývoj evropského moderního umění zásadní vliv. I tento obraz je důležitým dokladem toho, jak Kupka na rozdíl od řady světových malířů, kterým to trvalo mnohdy větší část jejich tvůrčího života, dokázal během necelé dekády urazit dlouhou cestu od symbolistického tvarosloví s kořeny v akademickém školení až k naprosté abstraktní čistotě. Dílo, které zde před sebou máme, je dalším dokladem tohoto rychle se měnícího výtvarného rukopisu, jenž s neobyčejnou originalitou reagoval na vývoj moderního malířství. Je zjevné, že tu již plně odvrhl předchozí historismy, a vydal se na cestu moderního a bezprostředního projevu, ve kterém se osobitě vyrovnával se současnými trendy, především s expresionismem, doznívajícím symbolismem, secesí a v neposlední řadě i s rodícím se fauvismem a jeho vztahem k ploše a barvě. Je zde zcela rozhodně na cestě k nefigurativnímu umění, jehož hlavní součástí je práce s pohybem provázeným rozkladem barev, světla a běžné morfologie. Právě barva a vědecký přístup k ní byly pro Kupku určující, mj. také v přímé návaznosti na studium barev v podání Johanna Wolfganga Goetha a Michela Eugéna Chevreula. nÚstředními body plátna, charakterizovaného základními odstíny žluté, červené, modré a zelené, jsou kůň a kaple nedaleko moře, viditelného jen v úzkém tyrkysovém pruhu na obzoru. Koně, ve svém pohybu virtuózně ztvárněného, lze považovat za jistou reminiscenci Kupkova bretaňského pobytu na přelomu století, zásadní roli hrál především již ve zmiňované Baladě (Radostech života). Koně obecně můžeme také nalézt v řadě tradičních příběhů a bretaňských i slovanských legend, symbolizuje na obecné rovině pohyb, život a svobodu. Jeho stín, podobně jako stín kříže promítající se na průčelí kaple, evokuje konec dne, sám však připomíná spíše fantastické stvoření než obyčejné zvíře z masa a kostí. Kapli můžeme potom vnímat nejen jako čistě náboženský prvek, ale i zcela obecně jako symbol útočiště a bezpečí. Na místě by byla i úvaha o snaze vyjádřit základní dualitu a rozpor mezi svobodou přírody prezentovanou koněm na jedné straně a pravidly svázanou institucí v podobě kaple na straně druhé. nKupkův Bílý kůň dobou svého vzniku, výtvarným zpracováním, malířskými kvalitami i dalšími podstatnými aspekty velmi dobře zapadá do výtvarníkova uměleckého vývoje, a je tak nejen možností doplnit mozaiku jeho odkazu o další významný kamínek, ale i zcela ojedinělou sběratelskou příležitostí. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. E. Havlovou. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa.