88. aukce, číslo katalogu 149 Vzácná kompozice od spolutvůrce české moderní krajinomalby spadající dobou svého vzniku ještě do let jeho studií přináší vzácný artefakt, ve kterém Hudeček propojil krajinu a figuru, a zároveň asi jediný dnes známý obraz, v němž se vyrovnal s dobově nejvýše oceňovaným historickým žánrem. nVýjev je členěn do dvou základních obrazových plánů – první plán tvoří jakési proscénium sestávající ze dvou sedících postav, studniční skruže a skály strmě se tyčící nad jejich hlavami. Druhý plán se otevírá do krajiny se třemi postavami v pozadí, doplňujícími narativní rámec. Ikonografie tohoto výjevu, oblíbeného ve výtvarném umění od raně křesťanských dob až do novověku, je jasně čitelná a zachycuje setkání Krista se samařskou ženou u studny Jákobovy, tedy příběh vycházející z Janova evangelia. Podle něj při cestě z Judska do Galileje procházel Kristus územím Samařska, pohrdaného tehdejšími Židy, kde požádal tamní ženu o vodu a vyjevil jí, že je Mesiášem, a žena následně odešla vydat své svědectví do města. Součástí příběhu jsou i apoštolové, v našem případě tři fluidní postavy v zadním plánu, kteří se podivovali nad tím, s kým to Kristus rozmlouvá. nAntonín Hudeček ještě na přelomu 90. let 19. století studoval na pražské Akademii ve speciálce žánrů u Maxmiliána Pirnera – již roku 1891 však zamířil do Mnichova do soukromé školy Antona Ažbeho a následně dokonce na mnichovskou Akademii k Otto Seitzovi. Jeho obraz Kristus se Samaritánkou u studně spadá právě do tohoto období a přejímá jisté společné prvky tehdejší mnichovské salonní malby s odkazy kupř. ke Gabrielovi Corneliovi von Max nebo Emanuelovi Krescencovi Liškovi a dalším. Známých prací spadajících do tohoto období je jako šafránu, jedná se kupř. o dílo Hlava a poprsí bavorské selky. Volba této pro autora zcela výjimečné tematiky může odkazovat právě k jeho mnichovskému studijnímu pobytu, může se kupř. jednat o klauzurní práci, jejíž tematika byla nejspíš jasně ohraničená. Byť je Hudeček vnímán jako bytostný krajinář, bylo pro něj ještě do přelomu století zcela přirozené spojení člověka s přírodou, kterou vícekrát vtělil hlavně do oblíbeného námětu s koupáním chlapců u potoků a říček. Tato symbióza byla pro umělce a především pro jeho okořské období typická a teprve později z jeho pláten figura vymizela a nechala plně dominovat krajinu. Spojení člověka s přírodou tak pro něj bylo ještě při příjezdu na Okoř závazné a zcela přirozené. nSběratelskou hodnotu díla potvrzuje nejen jeho uvedení v monografické literatuře vztahující se k autorovi (A. Matějček: Antonín Hudeček, Praha, 1947, str. 14), ale i jeho výstavní prezentování na putovní výstavě Krajinou duše Antonína Hudečka (Praha, České muzeum výtvarných umění v Praze, 2003, únor–duben; Moravská galerie v Brně, Místodržitelský palác, Brno 2003, červen–září; Východočeská galerie v Pardubicích, Dům u Jonáše, Pardubice 2003, září–listopad; reprodukováno i na frontispisu výstavního katalogu: O. Hanel: Krajinou duše Antonína Hudečka, katalog výstavy, Praha 2003). nNa základě výše uvedeného lze výskyt této malby na aukčním trhu označit za výjimečný, dosud nevídaný okamžik, který je ze sběratelského hlediska bez nadsázky neopakovatelný. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. M. Dospělem, Ph.D. Přiložena odborná expertiza Mgr. P. Kubíka.