88. aukce, číslo katalogu 163 Autoportrét měl v tvorbě jednoho z nejvýznamnějších představitelů české moderny Bohumila Kubišty eminentní postavení a během let se jeho vztah k němu výrazně proměňoval. Neusiloval v něm pouze o schopenhauerovský odraz vlastní vůle, ale i o objasnění role – svého vlastního života ve vztahu k ostatním a ve vztahu k divákovi. Nejvíce se jím zabýval mezi lety 1905–1911. Z tvorby pozdější pak pochází pouze jediný, a to energický linořez zachycující umělce v důstojnickém kabátci z roku 1918. Předložený Autoportrét je oboustranný a pochází z doby Kubištova druhého pařížského pobytu, jehož závěr uvrhl umělce do hluboké existenciální krize. Navzdory tomu, že Kubišta sdílel mansardový pokoj v hotelu Du Progrés v Latinské čtvrti s Antonínem Matějčkem, pobyt v Paříži se významně prodražil, a uvrhl tak mladého umělce do finančního nedostatku. S tím se koneckonců musel Kubišta potýkat celý život, pocházel totiž z chudých poměrů malorolnické rodiny a s financemi na studium a cesty mu povětšinou pomáhal jeho strýc Oldřich. Kromě finanční krize ho v této době provázela i krize osobních vztahů. Navzdory tomu, že zintenzivněl Kubištův vztah například s F. X. Šaldou, který se mladého umělce snažil všemožně podporovat, počal se rozpadat jeho vztah s vůdčí osobností Osmy Emilem Fillou. Když od Šaldy například dostal nabídku přispívat svými články do Volných směrů, rozhodl se ji po nesouhlasu Emila Filly a Vincence Beneše odmítnout. Jeho článek se pak ve Volných směrech objevil až poté, co se Filla stal redaktorem tohoto časopisu. Ostentativně také působí fakt, že i když Filla peníze na cesty prokazatelně měl, nepřipojil se ke Kubištovi v Paříži, k čemuž ho mladý umělec mnohokrát vyzýval. Dalším osobnostním bolem bylo pro Kubištu povolání Antonína Matějčka do Paříže za účelem výběru umělců pro výstavu Les Indépendants, kterou původně navrhl on sám. Ne že by přímo nesouhlasil s osobou Matějčka, domníval se nicméně, že by to měl být právě on, kdo celou výstavu v Paříži zorganizuje, a žádal na to dokonce finanční podporu spolku Mánes. Nejen (avšak ve velké míře právě) tyto bolestné existenciální problémy a zásahy přispěly k většímu zájmu Kubišty o vlastní osobu, jak o tom svědčí i dochovaný pařížský skicář, kde se také objevuje série autoportrétů. Dílo bylo reprodukováno v katalogu výstavy Bohumila Kubišty Obrazy, kresby, lepty, linoryty (Galerie Fronta, 1968), dále v monografii autora (M. Nešlehová: Bohumil Kubišta, Odeon, Praha 1984, kat. č. 178 a 179, str. 56, obr. 45), v knize Bohumil Kubišta, Zářivý krystal (K. Srp: Bohumil Kubišta, Zářivý krystal, Galerie výtvarného umění v Ostravě, 2014, str. 57, obr. 27) a dále v knize Kubišta a Evropa (repro. str. 171). Při konzultacích posouzeno doc. M. Rakušanovou, Ph.D., a PhDr. J. Machalickým. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Na oboustranné kresbě, kladené do Kubištova pařížského období, se autor znázornil ve dvou polohách, jednak se soustředil na svou tvář, jednak na polopostavu, ze které vytknul opět hlavně hlavu. Máme tak dvě možnosti autoportrétu, jímž se Kubišta průběžně zabýval, takže se v této kresbě ocitáme na jakémsi zlomu, ukazujícím jeho přívětivou, mírně se usmívající, nadřazenou tvář, s níž vzhlížel na své současníky. Z portrétu je znát až jistý ironizující osten, z polopostavy je zřejmé soustředění a zahledění do sebe (viz hra očí, pozorujících se v zrcadle), onen osten, kterým se úkosem díval na svět. Zatímco portrét odráží ještě psychologizující výraz, z polopostavy je zřejmé, že její tváří prochází drama světla a stínu, že je to právě tato kresba, jež předznamenala tušové kresby z pařížského období. […]“).