Václav Brožík patří mezi nejvýraznější osobnosti české výtvarné kultury poslední čtvrtiny 19. století – tuto pozici mu zajišťuje nejen to, že byl členem tzv. generace Národního divadla, ale i jeho nezměrná pracovní píle, projevovaná napříč malířskými žánry. Jeho rané dílo bylo také ovlivněno Gabrielem von Max, ovšem finální formaci mu poskytla až Paříž, kde rychle umělecky i společensky vyrostl, což se mj. po reorganizaci pražské Akademie odrazilo v jeho zvolení rektorem této instituce. Pravděpodobně právě v této době vznikl představovaný obraz, který v  sobě bez nadsázky nese vysokou kvalitu a  veškeré atributy vrcholné dobové žánrové malby. Můžeme na něm pozorovat postaršího umdleného muže, který si právě svlažil hrdlo po náročné cestě. Dívka ho ochotně obsloužila, o zákazníky má v lokále zdá se nouzi, ovšem muž se náhle ocitl v peněžní tísni – v kapsách totiž kromě dýmky a pytlíku s tabákem nenalezl nic než pouhé dva krejcary, zatímco vypité pivo stálo krejcarů pět. Nezdá se, že by stařec již přišel se zlým úmyslem, ovšem trapnost celé situace je zde dokonale vystižena a  nacházíme se právě v okamžiku, kdy se bude muset nějak rozhodnout. Výtečně je charakterizován samotný interiér se svatým obrázkem na stěně či rozbitou tabulkou okna. Nechybí, slovy dobové kritiky, ani „obligátní macíček“, jehož jako oblíbenou stafáž Brožík právě v žánrových scénách s  chutí a  často využíval. Tato malba má i  svůj – pravděpodobně příběhu starce časově předcházející – protějšek v jiné Brožíkově malbě, na níž se tentýž výše zmíněný muž, opět s dýmkou a za asistence mladé dívky, chlapce a „macíčka“ v popředí, chystá po snídani vyrazit za neznámými pochůzkami mimo domov, možná právě do hospody, kde zjistí, že mu chybí tři krejcary na útratu. Hodnotu a autenticitu obrazu potvrzuje i jeho publikování na stránkách dobového kulturního periodika Zlatá Praha (XIII, 1896, č. 8, str. 95, obr. str. 93) a v autorově monografii (N. Blažíčková-Horová, ed.: Václav Brožík, 1851–1901, Praha 2003, kat. č. 268). Kresebné studie tohoto díla se nalézají ve sbírkách Národní galerie Praha (inv. č. VK 1236). Na rubové straně se nachází pečeť odkazující k majetku Charlese Sedelmeyera, autorova tchána. Při konzultacích posouzeno prof. R. Prahlem, CSc., a Mgr. M. Dospělem, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. Š. Leubnerové.