Meditativně laděná a velice subtilně působící Krajina spadá do autorovy poválečné tvorby a reprezentuje sběratelsky oceňované poslední desetiletí jeho života. Josef Šíma v této době dospěl k závěrečné výtvarné i konceptuální syntéze, která je protknutá neobyčejnou duchovní hloubkou, ale samozřejmě také malířskou suverenitou. Na rozdíl od mnohých jiných výtvarníků nesetrval v žádné naučené manýře ani nerecykloval dávná témata, ačkoliv na svou dřívější práci samozřejmě navazoval, ale i nadále se pouštěl do řešení nových výtvarných problémů. Závěrečná dekáda umělcovy tvorby se dá členit do tří fluidně se prostupujících období. Předložený obraz spadá do prvního z nich (1960–1965). Jedná se o období, kdy Šíma opustil téma informálních světelných vizí a postoupil směrem ke konkretizaci světelného objektu v jasněji ohraničené tvary, v nichž se opět dotýkal tématu krajiny, které pro něho bylo nosné zejména před válkou. Tentokrát má krajina daleko abstraktnější pojetí a dominantní roli na jejím výrazu utváří světlo, které celý výjev rozmývá a zaplavuje a v němž se domnělá hmota rozpouští ve velice subtilní, až ideovou představu krajiny. Významný historik umění František Šmejkal, který je autorem umělcovy monografie, pro tyto krajiny dokonce používal název „mentální krajiny“, čímž se snažil popsat jejich hluboký duchovní rozměr a  kontemplativní zvnitřnění. Světlo vždy nemuselo mít charakter jasné denní záře, v této době se v Šímově tvorbě objevují i  krajiny temnější a  dramatičtější, jako například předložená Krajina, která je tvořena především zemitými a šedými tóny. Hraje však stále zásadní roli jakožto konstitutivní prvek – latentní síla prozařující potemnělou krajinu. Právě tyto soumračné krajiny můžeme pozorovat například v cyklu Lesů zapomnění, který pochází z let 1962–1967, nebo v obraze Panický stín, který pochází z téhož roku jako předložené dílo a velice pravděpodobně s  ním souvisí tématem. Základ výjevu tvoří opět protínající se objekt kosého obdélníku a  čtyřúhelníku, svým vzezřením již spíše podobného trojúhelníku, a vznášejícího se trsu oblak, opět v podobě trojúhelníku. V Panickém stínu je však dílo ještě doplněno o objekt hyperboly, jejíž vrchol se setkává s  trojúhelníkovým mrakem. Dílo je sběratelsky velice hodnotným a cenným reprezentantem tohoto autorova období a zároveň na trhu výjimečně se vyskytující ukázkou umělcových temných krajin. Pochází ze zahraniční sbírky a je prezentováno ve vkusné adjustaci. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a  PhDr.  R.  Michalovou,  Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Lze-li Šímovy motivy, nacházející se na pomezí abstrakce, pojmenovat, tak máme před sebou souvztah země a mraku, dvou námětů, patřících v autorově práci k nejnosnějším. […] Jak jeho práce byla v prvé polovině šedesátých let aktuální, naznačuje jeho zařazení na putovní skupinovou výstavu Sept peintres de Paris, Du vide à l'immatériel (1964, Ateneo, Madrid, Barcelona), na níž vystavoval společně mj. s Henri Michauxem či Yvesem Kleinem. […]“ ).