Dílo Otakara Kubína patří k nejvýraznějším a zároveň nejspecifičtějším ukázkám neoklasicismu v českém umění vůbec. Jednak proto, že válku i celá dvacátá a třicátá léta prožil ve Francii, a jednak proto, že návrat ke klasické malbě je u něj zapříčiněn nejen válečným běsněním jako u většiny ostatních malířů, ale pravděpodobně také osobní rodinnou tragédií, při níž ztratil syna i  manželku. Po úmrtí svých blízkých hledal Kubín útěchu v provensálské krajině, kterou maloval v různých ročních obdobích i denních dobách. Přestože se jeho paleta v tomto kraji prosvětlila, ponechal si specifickou, pastelově tlumenou, až melancholickou barevnost, jak je patrné i v pohledu na Jarní Viens v Provenci. Svěží tóny zelené jsou v druhém plánu zklidněny pastelovými okry v oblasti městských stavení a tóny fialové rozplývající se na obzoru v něžnou nebeskou modř. V rafinovaně laděné kompozici se starou kamennou zídkou vytvořil umělec intimní pohled na starou vesnici uprostřed provensálského kraje. Vzácná práce z vrcholného neoklasicistního období je vynikající ukázkou noblesní krajinomalby, která byla hlavním tématem malířovy celoživotní tvorby. Sběratelskou hodnotu díla ještě zvyšuje původní, stylově čistá adjustace. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. J. Machalickým. Přiložena odborná expertiza PhDr. R. Michalové, Ph.D. (cit: „[…] Posuzované dílo představuje krásnou Coubinovu práci z období jeho vrcholného (neo)klasicismu, ze třicátých let dvacátého století, kdy autor dospěl k výraznější akcentaci koloritu, takže plátna doslova září světlem a barevnou svěžestí. Kompozičně se jedná o dílo precizně koncipované, plně v souladu s autorovým výrokem, že ‚obraz je především myšlenkou ‘ a pak teprve dílem jeho rukou. […]“).