Toto plátno je mimořádně vzácným dílem Otakara Mrkvičky, na trhu takřka nedostupného, avšak velice významného představitele meziválečné avantgardy, jednoho z  otců moderní české typografie, malíře a  ilustrátora, výtvarného kritika, scénografa, člena Uměleckého svazu Devětsil a  blízkého přítele Jindřicha Štyrského, Toyen a  Karla Teigeho. Přestože počátky jeho malířské tvorby můžeme označit jako konstruktivistické, kolem poloviny třicátých let u něj došlo k názorové a výtvarné proměně, přechodu k  sociálnímu civilismu a  poetickému primitivismu, což ostatně dokládá i toto mimořádně vizuálně půvabné plátno. I přes zdánlivě výtvarnou jednoduchost tento delikátní obraz jako by ztělesňoval veškeré parametry univerzálního modernistického díla. Podobně, jako to ve svých obrazech znázorňujících toalety činil Jan Zrzavý a Josef Čapek, i  Mrkvička toto téma pojal ve výrazném tělesném, až divadelním gestu. Žena s  hřebenem v  ruce sedí na pobřeží, jež svým provedením divákovi ne náhodně připomene krajiny Josefa Šímy. V duchu názvu obrazu je její postava oděna do slunečních paprsků, zatímco obloha ještě tone ve tmě. Mimořádně avantgardně Mrkvička pojednal tvář ženy, která je diagonálou rozčleněna na světlou a temnou část. Je velmi pravděpodobné, že byl obraz prezentován na Mrkvičkově výstavě Z díla Otakara Mrkvičky, již uspořádala Středočeská galerie v Nelahozevsi (červen–červenec 1970, kat. č. 22). Vzácnost a sběratelskou atraktivitu díla potvrzuje rovněž skutečnost, že původně pochází z majetku Lídy Otáhalové-Mrkvičkové, herečky Národního divadla a manželky Otakara Mrkvičky. Nyní kvalitní moravská sbírka. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit: „[…] Mrkvička je dosud nejméně poznanou osobností českého moderního malířství. Byl souputníkem Štyrského, Toyen, Šímy, s Teigem společně navrhoval knižní obálky. Přestože byl známý především svými výtvarnými recenzemi, postupně se dnes dostává do popředí zájmu i jeho malířské dílo, které je přínosné více než by se dalo čekat. […]“)