Tato vzácná, donedávna neznámá práce spolutvůrce české moderní krajinomalby spadá dobou svého vzniku do autorova sběratelsky i umělecko-historicky nejoceňovanějšího okořského období, přesně do roku, kdy záhy po studiích také vstoupil do spolku Mánes, a přináší vzácný příklad kompozice, ve které Hudeček dosud pracoval na pomezí ryzí krajinomalby a figurálního žánru. Symbióza člověka s přírodou byla pro něj v této době ještě zcela přirozená a vycházela nejen z jeho akademického školení, ale i z blízkého vztahu s členy ateliéru Julia Mařáka a jeho školy plenérové malby. Toto propojení figury a krajiny začal Hudeček později opouštět, aby se mu občas jako jistá fixní idea v průběhu života vracelo. Věrný principům přírodního náladového lyrismu, zachytil v představované kompozici prostou scénu se třemi postavami. První z nich v předním plánu, připomínající mj. svým postojem jen o něco málo starší malbu Jakuba Schikanedera Plečka ze sbírek Národní galerie Praha (inv. č. O 5075) a v námětové rovině nepochybně i díla barbizonské školy, svazuje v předklonu povříslem požnuté obilí. Druhé dvě postavy, muž a žena v zadním plánu, nejspíše pohrabují obilí, resp. ho připravují k odvozu na kárce. Šátek, halenka i károvaná sukně jsou u obou žen shodné, unifikují je, a spíše než jako portrét je tak lze vnímat jako obecné symboly ženské práce v době vrcholících žní. Muž, který postrádá konkrétních rysů tváře, tomuto principu tvoří protiváhu. Již se tu setkáváme s jistou obrazovou zkratkou, kterou u Hudečka při zachycení postav nalezneme hlavně v prvním desetiletí 20. století, ale i později. Zásadní důraz je zde však kladen především na krajinu, která je dvěma nesouměrnými pásy nebe a země abstrahovaná a zjednodušená v jediné filmové políčko cyklicky se opakujícího snímku, na chvíli pozastaveného v okamžiku přinášejícím zachycení prchavé nálady. Pozoruhodná je také nejen hřejivá prosvětlenost celku, ale i místy naprosto minuciózně zpracované detaily – obzvláště precizní jsou klásky svazovaného obilí, které dosahují až kresebných kvalit; neméně přesné a náročné je i skládání povrchu z  kombinace nesčetných krátkých tahů štětce. Příklonem k této analytické technice překonával Hudeček jistý odpor české umělecké obce k příliš metodické impresionistické malbě, jež byla kritizována už na počátku devadesátých let 19. století. Jeden z možných zdrojů v tomto ohledu lze hledat i u Giovanniho Segantiniho, průkopníka italského divizionismu, jehož Sběračka klasů byla mj. reprodukována v  Hudečkovi dobře známém časopise vídeňské secese Ver sacrum. Hodnotu této práce, jež patří mezi nejvýznamnější autorova díla, která se dosud objevila na trhu s uměním, potvrzuje také srovnání s některými dalšími Hudečkovými obrazy z tohoto období. Blízké srovnání z téhož roku lze najít v  autorově díle Vybírání brambor (L. Karlíková: Antonín Hudeček, Praha 1983, obr. str. 6) nebo v o něco mladší, též okořské práci s názvem Na poli (A. Matějček: Antonín Hudeček, Praha 1947, obr. č. 13), případně v malbě s označením Sběračka klasů (Národní galerie Praha, inv. č. O 5837). Představované dílo bylo navíc prezentováno na nedávné výstavě mapující výtvarnou techniku syntonosu v Galerii výtvarného umění v Chebu (M. Fišer / M. Zachař / H. Bilavčíková: Syntonos a  plenérová krajinomalba přelomu 19. a 20. století, Cheb 2016, obr. str. 26, kat. č. 51). Zasazeno do vkusné původní adjustace. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. M. Dospělem, Ph.D. Přiložena odborná expertiza Mgr. P. Kubíka.