Dílo Františka Muziky představuje neodmyslitelnou součást našeho moderního umění. V některých oborech, zvláště pak v malířství, knižní grafice či scénografii, mělo dokonce určující podíl na jeho vývoji. Mimo jiné i proto, že byl krátce po druhé světové válce povolán, aby zahájil pedagogickou činnost na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde působil až do roku 1970, a setkal se tak s mnohými umělci, kteří se prosadili na poli výtvarného umění především v druhé polovině 20. století. Poválečné období Muzikovi umožnilo opět svobodně malovat a  nakrátko i zcela rehabilitovat svou perzekvovanou válečnou tvorbu. V roce 1946 mu dokonce Jaromír Pečírka uspořádal krátkou retrospektivu a o rok později mu vydal drobnou monografii. Už roku 1947 byla však jeho díla porotou Mánesa označena za „formalistická“ a  v  důsledku dalšího neblahého politicko-společenského nastavení jej tato hanlivá kritika provázela dalších sedmnáct let. Své nové práce nemohl ani publikovat, ani vystavovat, i nadále však tvořil, nevůli osudu navzdory, a to zcela nová díla, jen velmi zlehka navazující na jeho válečnou a předválečnou tvorbu. Již krátce po skončení druhé světové války si Muzika uvědomil hrozbu konvencionalizace imaginativních výtvarných metod, založených na volném kompozičním propojování veristicky zobrazovaných předmětů. Podobně jako mnozí další autoři, mezi něž řadíme například Josefa Šímu, Maxe Ernsta, Toyen či Wolfganga Paalena, se uchýlil k  niterní formě surrealismu, méně už zakotvené v trojrozměrném prostoru a definování sice snových, ale veristicky ztvárňovaných představ, a více nasměrované k duchovnímu, svou vlastní malířskou strukturou na diváka působícímu výtvarnému projevu. Snové scény nahrazoval vegetabilními útvary, jež se formovaly do tvarů Stromů, Plevelů a Bažin, jak nazýval své obrazy z padesátých let. Ty byly tvořeny z kapilárních tkanin, volných buněčných tkání a geometrických fragmentů. Tato vegetabilní fantastika se promítá i do Stromu XXVI ve žluté, který vyrůstá z mělkého prostředí, ohraničeného jen tenkou membránou, pod níž bují barevná nervní struktura připomínající dendritický strom buňky. Nejedná se o nahodilou lyrickou abstrakci, ba naopak jde o zcela záměrně tlumočenou vizuální zkušenost s novými nástroji vědeckého poznání pro zkoumání mikrostruktur. Tímto novým výtvarným postupem se Muzika podílel na humanizování nových oblastí skutečnosti, do té doby zcela neuchopitelných běžnými lidskými smysly. Strom XXVI ve žluté má bohatou výstavní i  publikační historii. Byl vystaven například na výstavě Nové obrazy Františka Muziky, Výstavní síň Fronta, Praha 1. 12. 1963 – 1. 1. 1964, (kat. č. 21) nebo v Československé sekci XXXII. Bienále v  Benátkách (Esposizione Biennale Internazionale d’Arte 1964, Benátky 20. 6. 1964 – 18. 10. 1964), v jejímž katalogu byl také reprodukován (str. 163, kat. č. 22). Je publikován například ve Šmejkalově monografii (F. Šmejkal: František Muzika, Praha 1966, str. 151), kde je taktéž celostránkově černobíle otištěn (obr. č. 138). Další reprodukci nalezneme ve Šmejkalově článku o Františku Muzikovi, publikovaném ve Výtvarném umění (Výtvarné umění č. 4, Praha 1963, str. 176). Dílo pochází z  kvalitní moravské sbírky. Při konzultacích posouzeno PhDr. R Michalovou, Ph.D., a PhDr. K. Srpem. Přiložena odborná expertiza Mgr. E. Vele.