Malířské dílo Jiřího Načeradského je nutno vnímat v konturách sociálních a kulturních podmínek doby, na něž reagoval a přirozeně s nimi interagoval. Ačkoliv prošel za svůj umělecký život řadou politických a  sociálních převratů, které se samozřejmě projevily i na proměně jeho výtvarného výrazu, nikdy nepřestal být věrný jednomu tématu, a tím byla lidská figura. Počátkem devadesátých let se dokonce stal vedoucím Ateliéru figurální a  monumentální malby na pražské Akademii. Rozhodnou gestickou malbou pojaté plátno Dvojice představuje charakteristickou ukázku Načeradského závěrečné tvorby, jež neztrácela nic ze svého expresivního výrazu ani brutální upřímnosti, kterou dokázal tak hravě komentovat proměny lidskosti; ztrácení člověčenství a lidské podoby, měnící se vlivem politických a životních okolností v nevypočitatelnou bytost – snad v člověka-stroj či člověka-hmyz. Tento kontinuální a hlubinný sociálně-duševní výzkum lidství v malířském podání z něj učinil jednu z nejvýraznějších postav české figurální malby druhé poloviny 20. století vůbec. Při konzultacích posouzeno PhDr. J. Machalickým a  P.  Machem, správcem autorovy pozůstalosti.