Tato působivá imaginativní krajina umístěná v promyšleně konstruované kompozici pochází z ateliéru studenta pražské Akademie a významného českého surrealistického umělce Václava Tikala. Tikal se během války spřátelil s členy spořilovské surrealistické skupiny, v roce 1943 se stal členem proslulé skupiny Ra, která poté, co režim označil surrealismus za směr scestný, dále fungovala v ilegalitě. Již za války se seznámil s Karlem Teigem, teoretikem, umělcem a významnou osobností meziválečné umělecké scény, jenž se mu stal velkým vzorem. Teigeho smrt v roce 1951, z něhož pochází i představené dílo, umělce zasáhla natolik, že se stáhl do ústraní a k malbě se plně vrátil až v druhé polovině padesátých let. Tajuplné, ostnaté, navzájem se proplétající větve potažené pavučinou mohou být vyloženy jako návrat surrealisty k válečnému traumatu. Mlhavá, nehostinná, až znepokojivá krajina vyvolává v diváku pocit ohrožení a vědomí přítomnosti smrti. Ponuré téma je ale postaveno do kontrastu s pozadím zalitým zlatavým světlem, které vyzařuje z divokých keřů a vytváří velice působivou, až nadějeplnou atmosféru. Dílo bylo dosud v rodině majitele, který jej získal přímo od autora. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. K. Srpem. Přiložena odborná expertiza PhDr. J. Machalického.