Naprosto nepřehlédnutelná, výtvarně velice moderně pojatá práce zachycuje stav Fillovy mysli a tvorby přesně na jeho dosavadním životním vrcholu v roce 1932. V květnu toho roku byla totiž Fillovi uspořádána Souborná jubilejní výstava v SVU Mánes k umělcovým padesátinám, na které malíř vystavil celý průřez svojí tvorbou, celkem 343 maleb, kreseb, grafik a plastik. Výstavu úvodním slovem zahájil Vincenc Kramář, teoretik i sběratel kubismu a mimo jiné Fillův velký mecenáš, který sám v této době vlastnil devatenáct Fillových děl. Následně hned v listopadu se konala výstava aktuálního výtvarného umění reprezentovaného tvorbou se vztahem k surrealismu, totiž Mezinárodní výstava Poesie 1932, na kterou Filla poslal dalších sedm obrazů. Název této výstavy vystihl vše, co zúčastněné spojovalo. „Poesie“ symbolizovala tvůrčí svobodu a nový básnivý obsah v umění. Sám Filla se v této době surrealismu výrazně přiblížil, svoji tvorbu stále více uvolňoval ve prospěch svěžích barevných kompozic, které byly po všech stránkách vizuálně nesmírně přitažlivé. Na plátnech začaly převládat bohaté organické tvary, které vířily, proplétaly se, zápasily spolu nebo se jen harmonicky doplňovaly. Fillův zájem se rovněž velice výrazně upínal k hudebním motivům, od hudebních nástrojů v zátiší přes ženy hrající na mandolínu až po zpěváky a klarinetisty, a tyto příznačné rekvizity pak již „jen“ doplňoval podnosy s ovocem nebo vázami s květinami. I obsahově nosný motiv předloženého díla se soustředí pouze na mandolínu umístěnou vpravo a podnos s ovocem na levé straně. Obraz tak sice zobrazuje prosté bytí věcí, ale jeho převážná část je plná vzruchu. Scéna je o to přitažlivější, čím více se divákův pohled vpíjí do plátna, prozkoumává ho a zjišťuje, že téměř barokně působící tvarová rozvolněnost kompaktního celku je složena z navzájem se prolínajících ploch, které se vlní a plují prostorem. Jediným omezujícím prvkem je černá obrysová linka, která místy vyplouvá na povrch a zase se noří do nitra obrazu. Nelze si rovněž nepovšimnout výrazného zploštění všech předmětů až na jeden, totiž plastický povrch těla mandolíny, na kterém Filla uplatnil vrstvu drti a písku přimíchanou do ještě mokré olejové barvy, díky čemuž máme chuť se předmětu fyzicky dotknout. Barevné dekorativní části s motivem kosočtverců a s ornamentálním znakem liliového květu, který se objevuje na vícero Fillových obrazech, naznačují různé typy ubrusů, které mají předměty ukotvit v prostoru a vetknout kompozici sevřenou, scelující podobu. Jako výjimečný prvek je potřeba vyzdvihnout náznak rámové lišty, která se objevuje při pravém okraji a také v levém horním rohu v podobě celého obrazu. Filla se nás tímto snaží zapojit do své hry otevřených forem, ve které lze jeden a týž předmět uchopit pokaždé znova, dát mu jinou podobu, a přesto jeho podstatu nechat neměnnou. Poměrně velký formát umožnil umělci naplno rozvinout jeho smysl pro vážnost zavedeného žánru zátiší, avšak jeho lyrické a zároveň organické pojetí s téměř biomorfickou proměnou tvarů vytvořilo z obrazu mimořádně přitažlivý celek „zmalířštěné“ hudby, jež je přenesena na plátno. Obraz je publikován v autorově nejobsáhlejší monografii (V. Lahoda: Emil Filla, Praha 2007, str. 285, repro. 284). Na slepém rámu se nachází autorské označení F 251 červenou tužkou. Významná pražská sbírka. Autenticita byla ověřena Filla Foundation a obraz bude uveden v připravovaném soupisu díla. Při konzultacích posouzeno PhDr. R. Michalovou, Ph.D., a Mgr. T. Donné. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Filla rozvíjel dialog mezi jevem a esencí, který vnášel životodárný pohyb do jeho práce zejména ve dvacátých letech, kdy v jeho tvorbě převládalo zátiší. Obraz Zátiší s mandolínou pochází z Fillova klíčového roku, kdy uskutečnil svou velkou retrospektivu a stvrdil tak své vůdčí postavení v českém moderním meziválečném malířství. Tento jeho status toto zátiší jednoznačně dokládá: vyznačuje se lehkostí i výtvarnou rafinovaností, souběhem dvou vlastností, příznačných pro Fillův umělecký postoj. […]“).