Tvorba českého malíře, sochaře a grafika Jiřího Hilmara zůstala české veřejnosti po dlouhou dobu (více než čtyřicet let) utajena, protože se v roce 1969 po událostech pražského jara rozhodl emigrovat a nadále žít a působit ve Spolkové republice Německo. Tam se jeho dílo stalo integrální součástí umělecké scény, bylo mnohokrát vystaveno a zařazeno do nespočtu soukromých sbírek. Své mládí a studentská léta však prožil v Praze, která na něj silně zapůsobila. Až do roku 1956 studoval na Střední průmyslové škole bytové tvorby ve třídě profesora Richarda Pípala. Zpočátku, jako většina studentů, začínal s realistickou malbou, posléze jej však inspirovala promyšlená geometrie pražských barokních staveb. Matematická přesnost, symetrie a jednoduchá zákonitost geometrie jsou dodnes Hilmarovou uměleckou múzou. Zcela přirozeně se tak stal jednou ze zakladatelských osobností Klubu konkretistů (KK – 1967), který spolu s ním založili teoretik a historik umění Arsén Pohribný, grafik Radek Kratina, Miroslav Vystrčil a Tomáš Rajlich. Později se jeho členy stali například i Dalibor Chatrný, Zdeněk Sýkora nebo kritik umění a teoretik Jiří Valoch. Skupina poprvé vystavovala roku 1968 v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě na dnes již legendární výstavě Klub konkretistů a hosté, která se významně zapsala do dějin umění druhé poloviny 20. století. V textu katalogu výstavy Pohribný vysvětluje, že za „konkrét“ lze považovat „kladnou parafrázi ‚druhé přírody‘ industriální civilizace, přírody stvořené lidskou hromadností“. Civilizaci konkretisté nepovažovali za nepřátelského antagonistu přírody a snažili se diváctvu prokazovat, že mohou koexistovat vedle sebe v harmonickém vztahu. Z toho důvodu se základem jejich díla stal prostor a práce s ním. Hilmar k němu přistoupil velmi originálně a do povědomí odborné i laické veřejnosti se zapsal již na sklonku šedesátých let svými kinetickými objekty a optickými papírovými reliéfy, které se pro něj staly po dobu několika následujících let charakteristickými. Poprvé (a v socialistickém Československu zároveň naposledy) je vystavil v pražské Galerii Fronta v roce 1967. Různě poskládanými papírovými proužky dosahoval optické iluze pohybu. Předložený reliéf byl vytvořen roku 1974, kdy se umělec přestěhoval do průmyslové zóny Porúří, a téma harmonického vztahu mezi kulturou a přírodou se pro něj stalo zvlášť citlivým. Dílo pochází ze zahraniční sbírky. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. K. Srpem. Přiložena odborná expertiza PhDr. J. Machalického.