Vysoce kultivované narativní zátiší přesně zapadá do období vlivu nastupující avantgardy v Československu. Reprezentuje Fillovo nejšťastnější životní období a s ním i jeho imaginativní kubismus, který byl nejjasnější a nejvýraznější ze všeho, co do té doby vytvořil. Představované plátno namaloval v letech, kdy zacházel s výtvarnými prostředky jako naprostý suverén. Jeho mimořádná představivost mu umožňovala nalézat stále nové barevné harmonie, hrát si se strukturou povrchů a střídat celkové pojetí kompozic. Dalo by se říci, že vytváří až veselá díla, na která po čase navázala klidná pohoda bílých zátiší z počátku třicátých let. I předložený obraz tak působí spíše jako oslava malířství jako takového než ztvárnění a vyzdvižení konkrétních věcí. Dokládá to ostatně i Fillova snaha opakovat stále ty samé předměty, až se může zdát, že převažují pouze dva motivy: podnos nebo mísa s ovocem a hudební nástroj, v drtivé většině mandolína nebo kytara. I tato scéna je vystavěna na těchto ústředních prvcích. Co divák nepřehlédne, je přítomnost různých typů rukopisů, jimiž jsou jednotlivé části pojednány. Prolínají se zde nejen plastické pastózní hmoty s řidší hladkou malbou, ale i šrafura, vytvořená rytím druhým koncem štětce či snad hřebínkem, která se nachází na tmavě žlutém ubruse, na kterém jsou předměty umístěny. Oválný stůl, na němž je ubrus položen, celý výjev zasazuje do jakéhosi barokního ronda, poukazuje na Fillovu holandskou zkušenost a jeho sepětí s tradicí a dokládá, že Filla považoval kubismus za malířskou strategii, která mosty s minulostí neboří, ale naopak jí využívá a staví na ní. Druhým odkazem na doby dřívější je porcelánová mísa s profilem mužské hlavy, jejíž zvlněný okraj vytváří dojem dynamické arabesky, která výjev rozvolňuje, dodává mu křehkost a výrazně zjemňuje tmavou hmotu dřevěného těla mandolíny, která jako nejvýraznější rekvizita diagonálně prochází celým obrazem. Přestože obraz staví na principech kubismu, vyznačuje se abstraktními plochami, které se objevují v okolí předmětů. Například zakončení mandolíny v podobě zvláštního černého pětiúhelníku vlevo nahoře, bílé vertikální pruhy na modrém podkladě vpravo nahoře, naznačující snad tapetu, nebo světle modrý útvar přímo uprostřed obrazu, oddělující od sebe hudební nástroj a růžovou plochu podnosu. Práce byla publikována ještě za Fillova života v periodiku Volné směry XXVI, 1928–1929, repro. str. 47 (Zátiší s ovocem) a také v autorově nejvýznamnější monografii (V. Lahoda, Emil Filla, Praha 2007, str. 284, repro. 282). Na rubu se nachází červenou tužkou psané autorské označení F 42. Významná pražská sbírka. Autenticitu ověřila Filla Foundation a obraz bude uveden v připravovaném soupisu díla. Při konzultacích posouzeno PhDr. R. Michalovou, Ph.D., a Mgr. T. Donné. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Filla se dokázal během druhé poloviny dvacátých let rychle osvobodit od navyklých harmonických vazeb, vstoupil do oblasti, označitelné spíše jako atonální, ve které rozpojoval to, co vzájemně souviselo, aby přerušil navyklé kauzální vztahy a vyjádřil ‚novou‘ skutečnost, paralelní s jevovým světem. Jeho zátiší upoutá svou jedinečnou souhrnností, dosahující nových barevných vazeb, ale i zjemnělou, vláčnou lyričností. […]“).