Jeden z prvních Muzikových Elsinorů vyvedených v oleji představuje svého autora jako brilantního malíře a mistra tajemné, světélkující barevnosti, jež při delším pozorování divákovi odkrývá drobnopisná zákoutí. František Muzika, významný představitel české meziválečné moderny, si během své tvůrčí dráhy nejprve prošel picassovsky laděným neoklasicismem, následně spojil své estetické cítění s generací Devětsilu a poté si osvojil imaginativní surrealismus. Ten v těsném závěru své tvorby posunul ještě dalším směrem, k osobité výtvarné poetice plynule se rozvíjející ve volné souvislosti se světovými informelními proudy, které vtiskl vlastní formu i obsahy. V poválečném období, z nějž pochází i předložený obraz, se Muzika plně ponořil do svého organického vesmíru přírodních mikrostruktur i fantaskních architektur. Jeho niterný svět byl do sebe pohroužený a významově silně provázaný, proto každý z jeho pozdějších obrazů nese výraz jedinečnosti. Cyklus Elsinorů, který završil Muzikovy umělecké snahy, má výjimečné postavení. Poprvé se výtvarník tímto tématem zabýval v roce 1936, kdy připravoval scénografii pro představení Hamleta v brněnském Národním divadle, a zde se také poprvé setkáváme s motivy, jež tvoří základ pozdější mystičnosti jeho Elsinorů. Vlastní zrod tvarové podstaty těchto obrazů však začal své podoby nabývat s cyklem Citadel ve čtyřicátých letech a první díla byla definitivně vytvořena v první polovině let šedesátých. Magicky působící soubor spojuje jednotný duchovní obsah a symbolická rovina. Tomu je podřízena formální podoba prací. Muzika uplatňoval jemný, téměř filigránský rukopis. Složitě propracovaná vnější hmota na monumentální rozeklané siluetě má podobu organické tkáně obrůstající celý povrch kamenného bloku, jenž má být pozůstatkem bájné zříceniny z Shakespearovy tragédie o Hamletovi, kralevici dánském. Nepřístupná tvrz umístěná na samém prahu nicoty, evokující vstupní bránu do říše nebytí, byla kdysi pevností ducha, místem dokonalé psychické koncentrace, nyní je tvořena soustavou slepých schodišť vedoucích odnikud nikam, jež symbolizují podobenství o dočasnosti a nevyhnutelné konečnosti lidského osudu. Fantastická architektura je důsledně rozvržena v ploše a vyrůstá z nízkého horizontu pokrytého mechovou zelení s jemnou lineární strukturou. Niterná atmosféra je umocněna mlžně narůžovělou barvou v pozadí, na které vyniká jak drsnější struktura olejové barvy, tak i lazurní promalování a miniaturistické detaily. Elsinor II patří bezesporu mezi Muzikova vrcholná díla. Srovnatelné plátno Elsinor XII je dnes v majetku Národní galerie a další zástupci tohoto cyklu jsou rozptýleni v soukromých sbírkách po celé Evropě. Vysokou sběratelskou a galerijní hodnotu díla umocňuje jeho reprodukování v autorově monografii od F. Šmejkala (Praha 1966, obr. č. 165), ale i prezentování na autorových samostatných výstavách. Bylo k vidění např. v Galerii Fronta (Nové obrazy Františka Muziky, Praha, 1. 12. 1963 – 1. 1. 1964, kat. č. 39; reprodukováno v katalogu), v německé galerii Baukunst (František Muzika, Ölbilder, Zeichnungen, Druckgraphik der Jahre 1930 bis 1972, Kolín nad Rýnem, 28. 9. – 18. 11. 1972, kat. č. 34; reprodukováno v katalogu) či v Národní galerii (František Muzika, Obrazy, kresby, scénické návrhy, knižní grafika, Valdštejnská jízdárna, Praha, září–říjen 1981, kat. č. 123). Na rubu se nachází Muzikovo věnování první majitelce obrazu, významné editorce a překladatelce, která si dílo mohla vybrat z tehdy právě probíhající výstavy v Galerii Fronta. Umělec jí Elsinor II daroval za obětavou pomoc během příprav druhého, rozšířeného vydání knihy Krásné písmo ve vývoji latinky (F. Muzika, Praha 1963). Od té doby byl obraz uchováván v její rodině. Na rubu plátna je rovněž dochováno autorské číslo soupisu 826. Prezentováno v původní adjustaci. Při konzultacích posouzeno PhDr. R. Michalovou, Ph.D., a prof. J. Zeminou. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Muzika zaplnil mysl diváka svými představami. Byl syntetik, vycházel z přepracování podnětů mnoha dalších soudobých autorů, které mu sloužily jen jako roznětka k rozvinutí vlastní imaginace. Zde je zdroj zřejmý, odkazuje na Salvadora Dalího a jeho pověstné děrované malované objekty ementálských sýrů, stejně jako naznačuje souvislost s nejrůznějším vyobrazením babylonských věží ve starším malířství. Obraz Elsinor II je výjimečnou prací, otevírající vstup do autorova vnitřního světa. […]“).