Neobyčejně svěží, živě promalovaný olej pochází z období, kdy se Špála zaměřil na zobrazení krajiny a jejích detailů. Vychází rovněž z kubizujícího tvarosloví, kterého se držel až do třicátých let, a vydal se na vlastní cestu sebejisté malby, v níž rozhodujícího postavení nabyla skvrna v pestrém akordu výrazných barevných tónů. Nebál se rovněž naplno vyjádřit svou lásku k tuzemské přírodě, což se mu v budoucnu stalo obrovskou předností. Jako zkušený plenérista se opakovaně navracel na ta samá místa v Čechách i na Moravě, která ho trvale inspirovala k malbě nových kompozic. V tomto případě mu učarovalo povltavské okolí Kralup, Nelahozevsi a Veltrus. V období kolem roku 1920 se pomocí maximálně zjednodušených, uvolněných tahů štětce odvrátil od modré a červené barevnosti, aby se k ní později opět vrátil, a změnil kolorit, jak je ostatně patrné i v předloženém obraze, na převládající zelenou a hnědou. Špála poklidnou alej převedl svým citlivě modelovaným rukopisem v dynamickou scénu, ve které z hradby stromů vytvořil dramatickou kulisu, v níž se koruny s mírným sklonem sklánějí k pěšině, jako by se do nich opíral letní vánek, a vytvářejí pocit, že jsme se ocitli přímo pod větvovím. Obraz je uveden v malířově soupise pod číslem 76 a je charakterizován takto: „Vysoké stromy u Kralup (malé v černém rámu)”. Jeho prvním majitelem byl významný teoretik malířství Miloslav Hégr, autor mnoha příruček o výtvarných technikách. (viz: E. Burget / R. Musil: Václav Špála, Soupis díla, Praha 2002, str. 45). Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Obraz je velmi svěže namalovaný, téměř vzbuzuje dojem, že jej autor uskutečnil v plenéru, že potřeboval vyjádřit zeleň nejrůznějšími jejími možnými odstíny a rukopisnými směry. Z hlediska Špálova vývoje jej lze považovat za doznění předcházejícího krajinářského typu pohledu do vnitřního, stromy vymezeného prostoru, jímž se Špála zabýval po návratu z prvé světové války. […]“).