Velmi sugestivně působící dílo Fosilní lidé II pochází z přelomového roku života a tvorby jednoho z nejzajímavějších solitérů českého surrealismu Františka Janouška. Rok 1938, odkazující k sílící hrozbě války a zároveň k politice appeasementu symbolizované Mnichovskou dohodou, v Janouškově tvorbě představuje konečný zlom, završení radikální proměny témat i tvarů. Na rozdíl od děl, která Janoušek představil na legendární výstavě českého surrealismu Poesie 1932 a která představovala optimisticky životadárné a bující organismy složené ze vzájemně se proplétajících, plazících a létajících symbolů antropomorfního i přírodního světa, jsou obrazy vytvořené kolem roku 1938 temné, až drásavě mučivé, podléhající ničivým a neovlivnitelným silám zla. Fosilní lidé pak dokonce představují proměnu člověka v pouhý relikt klasicizující architektury (v případě obrazu Fosilní lidé I) či technických výdobytků moderní společnosti (v případě díla Fosilní lidé II). Obraz byl jakožto jedno ze zlomových děl nejen, co se týče tématu, ale i co se týče formální proměny Janouškova díla zmíněn v monografii Jindřicha Chalupeckého na str. 173 a byl zastoupen na samostatných výstavách Františka Janouška: na jeho posmrtné výstavě v pražském Mánesu v prosinci 1947 (kat. č. 73), na výstavě uspořádané Středočeskou galerií v jejích tehdejších výstavních místnostech na zámku v Nelahozevsi v roce 1965 (kat. č. 115), na repríze této výstavy v pražském Mánesu v roce 1966 (kat. č. 41). Plátno má č. soupisu 613, pochází z rodiny autora a bude zařazeno do chystaného soupisu díla v připravované monografii PhDr. J. Vykoukala. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. J. Machalickým. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Janoušek své představy natolik metamorfizoval, že se pohyboval až za hranicemi surrealismu, v oblasti, kde mizí jakákoli možnost slovního pojmenování a zůstává pouze zraková zkušenost. […]“).