Mimořádně sugestivní obraz Josefa Šímy skvělým způsobem reprezentuje malířovo významné poválečné, sběratelsky teprve nedávno oprávněně doceněné období. Zásadním mezníkem se pro autora stal rok 1920, kdy natrvalo přesídlil do Paříže. Ačkoli s domácím prostředím udržoval aktivní kontakt, zprostředkovaný skrze členství v Devětsilu či externí spolupráci s Lidovými novinami, velmi rychle se na pařížské scéně etabloval mezi francouzskými umělci a literáty a o několik let později se stal hlavním výtvarníkem skupiny Vysoká hra (Le Grand Jeu). Tento solitér, který svoji tvorbu rozvíjel nezávisle na dobových tendencích, zahájil po několikaleté odmlce počátkem 50. let druhou etapu svojí tvorby, během níž vytvořil vrcholná díla vyznačující se mimořádnou hloubkou a k dokonalosti vycizelovaným malířským přístupem. Ve své vyzrálé tvorbě plynule navázal na předválečnou, vnitřně pevně zakořeněnou metafyzickou koncepci malby a zůstal blízký i imaginativní estetice ve filosoficky orientované poetice skupiny Vysoká hra. Obrazy plné vnitřní skryté síly odrážely Šímův zájem o světlo, vědu a nové zkoumání hmoty, jež v jeho malbě, podobně jako v dobovém bádání, ztratila svoji konzistenci a stala se pouhou energií. Konkrétní dojmy a zážitky nyní procházely filtrem jeho v té době relativně ustáleného výtvarného jazyka a nabývaly zcela nové podoby, přizpůsobené jeho mentálnímu univerzu a novým tvůrčím záměrům. V roce 1969 vzniká první verze obrazu Na náspu, zármutek světla (I), jež je barevně reprodukována v autorově dosud největší monografii (F. Šmejkal: Josef Šíma, Praha 1988, kat. č. 416, str. 369), a v podstatě negativní otisk v obraze Modrý prostor I. Nyní máme ovšem před sebou druhou verzi prve zmíněného tématu, díky které je patrné, že Šíma motiv a možnosti jeho zpracování pokoušel dál. Významovým centrem tohoto obrazu je duchovní pentagon provázený nepravidelným pětiúhelníkem země a vyzařující ze světle okrového promalovaného prostředí. V předkládaném obraze jsou ale oproti první verzi oba konkrétní tvary jaksi zřetelněji vyvedeny. Níže položený pětiúhelník zde nabývá na plasticitě, není již jen světelným tvarem plujícím v prostoru, ale hmotou, jakýmsi ostrovem v prázdnu. A obrys pentagonu jako by se v tomto obraze stával jeho odrazem, otiskem ve vesmíru. Máme před sebou vskutku unikátní dílo, jež je na trhu s uměním v rámci šímovské tvorby raritou a jedinečnou investiční příležitostí. Jak dokazují štítky na slepém rámu, dílo bylo vystaveno v roce 1973 v Château de Ratilly (Hommage à Joseph Sima, Treigny, Francie). Dále bylo vystaveno v Galerii Edwin Engelberts v Ženevě v roce 1969 (kat. č. 8). Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. K. Srpem. Přiložena odborná expertiza PhDr. R. Michalové, Ph.D. (cit.: „[…] V posuzovaném plátně realizuje Josef Šíma svůj pro pozdní fázi typický ‚světelný prostor‘ – vytváří jakési vibrující světelné prostředí, jehož centrem jsou v tomto případě dva prvky, příznačný plující ostrůvek půdy či přímo násep a pregnantně lineárně ohraničený pentagon. […]“).