Monumentální a působivé dílo Rebeka u studny představuje ranou a pro toto období charakteristickou polohu tvorby velice zajímavého umělce Jaroslava Verise Zamazala. Po ukončení uměleckého vzdělání na pražské Akademii v malířské škole Karla Krattnera, který na Verisův vývoj zásadně zapůsobil, cestoval po Mnichově a Vídni, aby se nakonec v roce 1924 opět ocitl v Paříži, kterou navštívil již za svých studií v roce 1922 a která se mu v následujících letech stala druhým domovem. Několik let údajně pracoval v kopírovacích dílnách vídeňského uměleckoprůmyslového muzea a pařížského Louvru, kde se věnoval zejména dílům italských a holandských klasiků, kteří tak, co se inspirací týče, dokončili Verisovo důkladné školení v technikách malby starých mistrů, kterým se učil již od Krattnera, jenž kromě toho, že byl představitelem konzervativní akademické malby par excellence, také proslul jako znalec malby starých mistrů a restaurátor. Navzdory tomu, že Veris navštěvoval přednášky Františka Kupky, a pravděpodobně se nevyhnul ani setkání s generačními souputníky žijícími v té době v Paříži – s Toyen, Štyrským či Karsem –, nikdy nezanevřel na klasickou malbu, o čemž svědčí i toto dílo. Signatura „Weris–Paris“ je toho více než důkazem. Do detailů propracovaný výjev nahého dívčího těla stojícího u studny, podpořený jemnou šrafurou, nenechá diváka na pochybách, že malíř podrobně zkoumal techniky starých mistrů a zejména pak rané italské renesanční malby. Jedná se o velice zajímavé a na trhu ojediněle se vyskytující dílo pocházející z majetku českého herce, dramaturga, scénáristy, režiséra a pedagoga Oldřicha Nového. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D.