Špičkové a malířsky naprosto mistrně provedené plátno Chlapec z ulice původně pochází z místnosti bytu Karla Čapka, která sloužila jako základna pátečníků, což je zachyceno na mnohých dobových fotografiích dokumentujících původní stav Čapkova domu. Od léta roku 1930 se umělci stala novým inspiračním místem Orava, kam s rodinou pravidelně zajížděl až do doby protektorátu. Tyto pobyty měly zásadní vliv na jeho další vývoj. Umělec zde nalezl ideální model života podřízený rytmu přírody; svět stojící na základních lidských hodnotách, opírající se o odvěké tradice a rodinu. Středobodem jeho zájmu se tak definitivně stal člověk, jak sám nejlépe popsal v jednom ze svých výroků: „Vždyť co je obsahem každého umění než člověk? Než člověk, tedy v něčem, ba přemnohém, každý z nás, než tento svět uprostřed nezměřitelnosti vesmíru, to všechno, co bylo, jest a bude, a v čem a čím jsme my?“ Soustředění se na elementární lidské hodnoty, všední život a krásu obyčejných věcí se odrazilo i ve formě jeho výtvarného projevu. Obraz Chlapec z ulice motivicky spojuje Čapkovo oblíbené dětské téma, k němuž ho pravděpodobně přivedlo narození dcery Alenky v roce 1923, a téma ženy-matky, kterému se zásadně věnoval právě při svém oravském pobytu. Námět, vypracovaný s obrovskou citlivostí vůči komplikovanému vztahu dítěte bez rodičů a jeho opatrovníka, komentuje Jaromír Pečírka v monografii autora z roku 1961: „Snad ho našli na ulici a přivedli do dětského útulku, kde se ho ujala ošetřovatelka, stará žena v bílé loktuši a zástěře, přitesaná do jednoduchých tvarů; obraz a zároveň povídka o chlapci, který se ztratil…“ Právě v této době se Čapek definitivně obrací k lidové tvorbě a laictví a vědomě se tak rozchází s avantgardními programy založenými na sebedefinování a vymezování vlastních hranic umění. Oponuje všem utopickým sociálním konceptům, které v revoluční snaze o imanentní vymezení umění z života opomíjejí vše lidské. Je naprosto přesvědčen, že úkolem umění není svět přetvářet, ale hledat jeho hodnotu a krásu v samotném bytí: „Kéž bych mohl po sobě zanechati svědectví, že člověkův život je věcí pro něho velmi podstatnou, hodnou bojování, trápení i vděku…“ Navzdory tomu, že Čapek nikdy nehlásal uměleckou revoluci, se vždy pohyboval na hranici nedovoleného. Jeho nesmírná emoční inteligence pronikla jeho uměleckou duši, aby zanechala českému umění významný doklad o hodnotě života v umění. Dílo bylo mnohonásobně publikováno a reprodukováno, mezi jinými například v monografii Jaroslava Slavíka a Jiřího Opelíka: Josef Čapek, vydané nakladatelstvím Torst v Praze roku 1996 (str. 408–409, 416, kat. č. 258). Dále pak ve sborníku Život (Život XI, 1929–1930, str. 62), v jubilejní publikaci Jaromíra Pečírky (Josef Čapek, edice Prameny, sv. 16, 1937, kat. č. 22), ale i v jeho monografii z roku 1961 (Jaromír Pečírka: Josef Čapek, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v Praze, str. 66–67, kat. č. 92). V knize Kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě ve stati Lubomíra Slavíčka Sobě, umění, přátelům je dokonce zachyceno na svém původním místě, v bytě Karla Čapka (str. 242, kat. č. 230). Bylo také součástí několika významných autorových výstav. V roce 1931 bylo vystaveno v Praze v Obecním domě na členské výstavě Umělecké besedy (kat. č. 13), v roce 1946 opět pod taktovkou Umělecké besedy v Praze, avšak tentokrát na samostatné autorově výstavě Dílo Josefa Čapka. Obrazy – Kresby – Grafika – Divadlo (kat. č. 125). Roku 1960 navštívilo brněnský Dům umění při samostatné výstavě Dílo Josefa Čapka (kat. č. 128). Národní galerie ho vystavila v roce 1979 (kat. č. 133). Na Slovensku ho v roce 1981 vystavila Galéria hlavného mesta SSR Bratislavy (kat. č. 61) a v roce 1988 bylo součástí expozice Fenomén dětství v díle a životě Josefa Čapka (kat. č. 16). Dílo pochází z autorovy pozůstalosti a je na rubu autenticky označeno malířem: „Josef Čapek / Chlapec z ulice 1930“. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. K. Srpem. Přiložena odborná expertiza PhDr. P. Pečinkové, CSc.