Výrazná a svým formátem i tématem na trhu vzácně se objevující práce je ukázkou Benešovy nezaměnitelné tvorby. Jako autodidakt si po expresivním období válečných let našel Beneš cestu k civilistním tématům města a periferie. Mezi jeho zásadní náměty patřila právě hřiště, ať už lední, fotbalová, či tenisová. Fascinoval ho geometrický tvar hrací plochy, tak jako ho geometrie zajímala i v jiných námětech, navíc většinou lemovaný pitoreskními kůlničkami a provozními budovami. Scény nikdy nezachycoval věrně a realisticky, ale obměňoval je dle vlastní fantazie a výtvarného cítění. Libeňské hřiště jednoho z nejstarších pražských fotbalových klubů Meteor zůstalo zachyceno na několika jeho plátnech a jedná se patrně o jeho nejikoničtější téma. I v tomto obraze je patrný jeho smysl pro barevnou vyváženost a zájem o napětí mezi pravoúhle řezanými plochami a organickým tvarem stromoví. Předkládaný obraz v sobě navíc shrnuje celou řadu Benešových oblíbených detailů, například barevné skořepinové židličky, jež se objevují i na jiných jeho obrazech, nebo v levém dolním rohu pootevřenou kadibudku. Slepé fasády domů jsou z většiny nápaditě graficky pojednány, což koresponduje s městským folklorem periferie, a celý obraz tak získává pro Beneše typickou křehkou poetiku a hravost. Dílo původně pochází z významné pražské sbírky, do které bylo získáno přímo z autorova ateliéru. Je publikováno v monografii autora (J. Baleka: Vlastimil Beneš, Praha 1999, kat. č. 138). Bylo několikrát vystaveno, například v Galerii Václava Špály v roce 1981 (Vlastimil Beneš: Obrazy, sochy a loutky z let 1976–1980, kat. č. 67). Při konzultacích posouzeno PhDr. K. Srpem a PhDr. J. Machalickým. Přiložena odborná expertiza PhDr. A. Strnadlové (cit.: „[…] Pro Beneše se toto plátno stalo zásadním z jeho maleb toho roku. Svědčí o tom i fakt, že ho neopomenul zařadit na všechny své velké výstavy následujících let, včetně retrospektiv, které představily jeho tvorbu od jejích počátků. […]“).