Dynamická a suverénně vyvedená práce je vynikající ukázkou Špálova talentu zachytit krajinu v okolí řeky, jejíž prostředí ho přitahovalo celoživotně a stalo se jeho pevným tématem. Intenzivněji se mu začal věnovat již od roku 1919, kdy poté na jeho plátnech zůstaly zvěčněny jihočeské řeky Sázava, Vltava, Berounka i Otava, souborně dnes českou kunsthistorií nazývané jako tzv. „modré období“. Avšak krajinomalbě se Špála věnoval až do roku 1938 a o svém vztahu k ní se často vyjadřoval jako o způsobu vlastní introspekce: „Nemaluji krajiny, ale sebe. Motivu používám k uplatnění sebe, abych se mohl vyžít, rozvinout svůj výtvarný smysl, ozvěny svých citových vznětů… Maluji rád krajinu před bouří, kdy se stahují mraky a svírají vše v pevném objetí, kdy je plno dynamického napětí, což hoví mému vnitřnímu rozpoložení a pomáhá mně tak k vyjádření něčeho, co dříme ve mně z dob útlého dětství.“ V třicátých letech 20. století se umělcova do té doby povětšinou temně modrá plátna rozzářila i akcenty žlutých, zelených a červených tónů, a také obohatila o drsnou a s velkým umem a svižností vedenou černou linii, místy přecházející do ploch stínů, která obrazům dodává kompoziční stabilitu. Obraz Na řece Morávce, který je v malířově soupisu veden pod č. 953 a názvem Řeka Morávka, honící se mraky, tmavší modré, podobně jako má Kandus, pochází již z tohoto zralého období Špálovy tvorby, kdy byl uznávaným malířem, a jak s respektem píší doboví teoretici a kritici umění Josef Čapek, Jaromír Pečírka či Josef Kodíček ve svých statích, „dorostl jistotám a vyrovnanosti a vydobyl si pevné místo v českém moderním umění“. Což ostatně nebylo nijak jednoduché. V období akademických let se totiž Špála svými názory a výtvarným projevem vymykal jak malbě svých profesorů Vlaho Bukovace a Františka Thieleho, tak svým současníkům, kteří ho nakonec, kvůli přímému nesouhlasu Emila Filly, nepozvali mezi sebe při založení skupiny Osma. Avšak právě jeho jedinečnost a suverénnost se později ukázaly jako velmi hodnotné a zařídily mu přední místo v rámci dějepisu moderního umění, a to nejen českého. Obraz pochází z rodiny profesora hudby, kterému byl věnován přímo umělcem, a představuje sběratelsky zajímavou ukázku závěrečného období Špálova krajinomalířství. Obraz byl restaurován. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. J. Machalickým. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Na obraze Špála docílil zřetelné panteistické jednoty všech znázorňovaných složek, jejichž tvarový tok do sebe volně přechází, jedna plynule navazuje na druhou, jde o jeden společný celek světa, uchopený dramatickým Špálovým rukopisem, jenž je barevně a světelně odstupňovaný tak, aby obě složky byly vnitřně provázané: Špála na obraze dosáhl výrazného kontrastu světla a stínu, procházejícího celým jeho obrazem, z nějž se stává téměř reliéf. […]“)