Idylická, velice půvabná scéna je mistrnou ukázkou autorovy klasicistní tvůrčí fáze, k níž se přiklonil po roce 1935 a ve které nalezl klid a harmonii. Procházka se v nejistém předválečném období obrátil k tradičním antickým vzorům, v nichž spatřoval základní neotřesitelné jistoty a ty nejuctivější hodnoty. Umění u něj získalo, jak sám doslova napsal, „nábožensko sociální“ smysl. Snažil se jím obrátit lidskou pozornost zpět k řádu a rovnováze. Radostí a velkou něhou prostoupená scéna založená na klasické troj­úhelníkové kompozici zachycuje dvojici milenců s těly propletenými ve vroucím objetí, v až nadpozemském stavu pohlcení silou okamžiku a vzájemné lásky, v meditativním soustředění absolutního oproštění se od reality, uvržení do zvláštního bezčasého a zcela bezpečného prostoru, kde existují jen jeden pro druhého. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Ing. V. Bartošem. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa. (cit.: „[…] Antonína Procházku začal během třicátých let přitahovat motiv objímajících se postav, pro jehož vyjádření nacházel různé literární náměty, vycházející z antické mytologie i z nejrůznější literární tradice, k nimž se vracel i po několikáté, ať šlo o Pygmaliona či o Paola a Francescu z Dantovy Božské komedie. Nad těmito motivy však stálo proměňující se výtvarné zpracování, které bylo u Procházky ve třicátých letech ve zřetelném pohybu. Zřejmě jej způsobila i jeho velká retrospektiva, uskutečněná v březnu–dubnu 1934 v pražském Mánesu, na níž mohl přehlédnout svůj dosavadní úspěšný umělecký vývoj. […]“)