Pražský rodák Jan Bedřich Minařík absolvoval studium taktéž v Praze a ukončil jej roku 1896 na Akademii v ateliéru Julia Mařáka, který svého žáka od krajinomalby spíše zrazoval, když viděl, s jakým talentem Minařík maluje právě historickou architekturu a městské uličky. Cesta do Paříže s Antonínem Slavíčkem a Stanislavem Lolkem roku 1907 mu sice jistě otevřela další obzory, ovšem jeho vášeň pro starou Prahu, její mizející dvorky, uličky a zákoutí i po jeho návratu zcela převážila. Díky tomuto systematickému zájmu se tak směle řadí po bok Václava Jansy, oproti kterému navíc zachycoval Prahu nejen starou, ale i tu měnící se v moderní velkoměsto. Této tematice se Minařík věnoval především v období mezi lety 1907–1911, kam dobou vzniku spadá i představované dílo. Zachycen je na něm spíše méně obvyklý pohled na jednu z nejmalebnější pražských lokací, a to na zadní trakt kláštera Křižovníků s dominantní kupolí kostela sv. Františka stojícího při staroměstské patě Karlova mostu. Některé detaily a v nejlepším slova smyslu pitoresknost tohoto výjevu mohou nabídnout i východisko pro budoucí projevy civilistní estetiky. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. M. Dospělem, Ph.D.