Tato pozoruhodná práce výjimečného krajináře Otakara Lebedy, jednoho z předních talentů Mařákova ateliéru na pražské Akademii, představuje dílo teprve jednadvacetiletého mladíka, přesto po výtvarné stránce již plně vyzrálé osobnosti. Spadá do období nedlouho po malířově ukončení akademického studia, absolvovaného s výborným prospěchem, a motivicky plně odkazuje k jeho zahraničním cestám, které bezprostředně poté následovaly. Již na začátku října roku 1897 odcestoval přes Mnichov do Paříže, kde se připojil k frekventantům Académie Colarossi. V lednu následujícího roku se vrátil do Prahy, naplnil tento rok pilnou malířskou i výstavní činností a na konci října opět odcestoval do Francie, tentokrát do Concarneau v Bretani na pobřeží Atlantského oceánu, kde setrval do poloviny prosince, pronajal si ateliér přímo u moře, a následoval tak stopy dalších významných umělců z celé Evropy, které tento kraj uhranul. Jeho hlavními tématy tehdy byly moře v zátoce, rybářské lodě kotvící u břehu a život na nábřeží a přímo u oceánu. Jak sám autor napsal v jednom z dopisů, v Concarneau „maloval silně“, a odvezl si odtud slušnou žeň přibližně dvaceti obrazů. Lebedův projev, což je patrné i na představovaném plátně, se v této době velmi uvolnil, osvobodil a oprostil od zobrazení detailů, čímž dosahoval bezprostředního záznamu skutečnosti. Hojně při tehdejším pobytu také skicoval – tužkou i olejem kromě přímořské krajiny studoval i postavy místních obyvatel, přičemž byla dosud známa jen jedna jediná práce s figurálním námětem malovaná olejem (Studie z Concarneau). O to větší vzácností je představované dílo s autorským názvem Concarneau v zimě zachycující místní ženu mířící se džbánem ke kašně. Pravděpodobně tutéž ženu při téže činnosti zachytil Lebeda i ve zmiňované Studii z Concarneau a v několika perokresbách. Na základě Lebedovy tehdejší korespondence se zdá, že figurální motivy maloval i kvůli panujícímu špatnému počasí a krátkým dnům, které mu nedovolovaly soustředěněji pracovat v plenéru. Překotný malířův vývoj, členěný v jednotlivých fázích spíše na týdny než na roky, propůjčuje představovanému dílu vysokou umělecko-historickou hodnotu a neopomenutelné místo v jeho portfoliu. Jedná se o práci, o jejíž existenci bylo dosud jen mlhavé povědomí, vyplývající pouze z archivní fotografie pořízené na autorově posmrtné výstavě konané v říjnu roku 1901 – dílo zde bylo vystaveno pod číslem 60, s hodnotou 50 zlatých a s označením U studně. Setkáváme se zde proto s významným objevem značné sběratelské hodnoty. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. M. Dospělem, Ph.D. Přiložena odborná expertiza Mgr. P. Kubíka.