Jakub Schikaneder byl ojedinělým tvůrcem činným téměř rovným dílem ve století devatenáctém i dvacátém. Základem mu bylo dobré vzdělání, spočívající v dokonalé průpravě na pražské Akademii a studiu v Mnichově. Nejprve se projevoval volbou angažovaných, sociálně kritických výjevů, později mu byly inspirací osamělé ženy v krajině či městě, tiché večery a obrazy opuštěné krajiny; dílo završil tesknými městskými interiéry, ovlivněnými jeho osobně prožitým vztahem k Praze a jejím mizejícím krásám. V době, kdy maloval představovaný obraz, byl již plně etablovaným umělcem, pedagogem i nezpochybnitelnou osobností a zároveň jedním ze završitelů starší tradice, která, jak jistě mohl tušit, pomalu, ale jistě vyklízela jeviště neustále se zrychlujícímu vývoji dějin i umění. První desetiletí nového století bylo v jeho životě naplněno pilnou prací, pedagogickou činností, výstavními počiny i působením ve sbírkových institucích, ovšem jednalo se vzhledem ke vztahu k veřejnosti spíše o labutí píseň, neboť v druhém desetiletí se již malíř programově stáhl do ústraní.
Pro přelom 19. a 20. století se mj. staly charakteristickými světelné efekty, jejichž dva póly pomyslně tvořily na jedné straně jásavé barvy rozloženého světla v rámci Křižíkovy světelné fontány v Bubenči, na straně druhé melancholické světlo osamělých okamžiků z obrazů Jakuba Schikanedera, kde hrála hlavní roli anonymita a tíživost osamělé existence se silným sociálním podtextem. Malířův zájem o světelně barevnou tematiku vrcholil v soustředěné snaze o zachycení atmosféry okamžiku, čímž necílil pouze k efektnímu spektáklu, ale k vyjádření melancholie a tísnivé atmosféry liduprázdných zákoutí. Ulice v zimě spadá právě do tohoto výtvarného a myšlenkového okruhu – typickým momentem je zde prolínání prohřátého řeřavějícího světla linoucího se z okna se svitem chladného měsíce a ostrých paprsků pouličního osvětlení. Kombinace světelných zdrojů, tolik typických pro Schikanederovo dílo, měla své základy v objevech z oblasti teorie a vnímání barev – výsledek, ke kterému došel tento malíř, byl v odborné literatuře trefně formulován jako luministicko-senzuální.
Obraz byl opakovaně zachycen v odborné monografické literatuře vztahující se k autorovi. Publikován byl i v průvodci Národní galerie v Praze pro expozici umění 19. století (N. Blažíčková-Horová: Umění 19. století v Čechách, 1790–1910 – malířství, sochařství a užité umění, průvodce expozicí, Národní galerie v Praze, Klášter sv. Jiří na Pražském hradě, Praha 2009, str. 167, repro. str. 166). Dále byl zařazen do poslední autorovy monografie (V. Hulíková: Jakub Schikaneder, 1855–1924, Praha 2012, str. 295, kat. č. 107, repro. str. 176; V. Hulíková: Jakub Schikaneder, 1855–1924, průvodce výstavou, Národní galerie v Praze, Praha 2012, repro. str. 76). Zmínka o díle i jeho reprodukce se dostaly dokonce do nedávno vydané přehledové encyklopedie českého umění (R. Švácha et al.: Dějiny umění v českých zemích 800–2000, Řevnice 2017, str. 725, repro. str. 726). Dílo také figurovalo jako zápůjčka ve sbírkách Národní galerie v Praze (inv. č. VO 11690). Zajímavostí je využití tohoto konkrétního obrazu pro poštovní známku, která vyšla 5. listopadu 2014 v hodnotě 25 Kč a vyryta byla Václavem Fajtem jako pětibarevný ocelotisk. Toto plátno má jednoznačné galerijní hodnoty, je autorovým nepochybným chef-d'œuvrem, a může tak být ozdobou každé významné soukromé i veřejné sbírky. Významná pražská sbírka. Při konzultacích posouzeno prof. R. Prahlem, CSc., a prof. T. Vlčkem. Přiložena odborná expertiza PhDr. Š. Leubnerové.