Tato olejomalba Jakuba Obrovského, všestranného umělce, malíře, sochaře, grafika a spisovatele, jenž byl zároveň výrazným činitelem spolkového i akademického života, představuje ve spíše neobvyklém oválném formátu vynikající ukázku autorova stylu. Ten vycházel z řady zdrojů, od antiky přes renesanci a secesní tvarosloví až k symbolismu přelomu 19. století. Konkrétní inspiraci čerpal Obrovský nejen od svých učitelů Emanuela Krescence Lišky, Karla Vítězslava Maška či Maxe Pirnera, ale právě od konce prvního desetiletí nového století stál svým výtvarným projevem blízko i Janu Preislerovi. Plátno s označením Jarní idyla zachycuje tři postavy: pravděpodobně matku s miminkem na klíně a batole sedící frontálně k divákovi, hrající si s panenkou. Uskupení postav plně využívá kompoziční možnosti oválného formátu, zabírá většinu plochy a stává se tak hlavním tématem výjevu, kterému idealizovaná rozkvetlá příroda ještě přidává na rajském vyznění. Téma ženy s dětmi v přírodě si Obrovský oblíbil a později ho rozvíjel opakovaně. Svěží kolorit ve spojení se snahou zachytit nezkalené souznění člověka s přírodou řadí tuto malbu do dobového kontextu kupř. s Maxem Švabinským, který se právě v této době taktéž začal zabývat podobnou výtvarnou estetikou a tématy. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. J. Machalickým.