Theodor Pištěk, jehož výtvarný projev bývá především spojován s fotorealistickými figurálními náměty, se v předloženém díle vydal na dlouholetou cestu geometrické abstrakce, která však (jak je autorovi vlastní) stojí pevně ukotvena v racionálním základu. Monumentální plátno Variace č. 1 je naprosto klíčové, neboť představuje důležitý zlom v autorově tvorbě vrcholící v jeho proslulých, čistě geometrických Rozmluvách s Hawkingem, a je fascinujícím vhledem do uvažování jednoho z nejvyhledávanějších současných umělců.
Počátky Pištěkova obrácení se k nefigurativním výrazovým prostředkům ve spojení s prostorem lze hledat už v raných osmdesátých letech, kdy jeho pozornost upoutala freska Poslední večeře zvěčněná Leonardem da Vinci v refektáři dominikánského kláštera v Miláně. Mistrovsky pojatý děj a komplexní vyjádření vztahů mezi jednotlivými postavami vedly Pištěka k přemítání nad tím, co vše se z něj dá vyjmout, aniž by konečný obraz zbavil jeho pronikavého významu. Vytvořil tak tři varianty liduprázdného interiéru, v němž zachoval pouze stůl zalitý proudem světla a okno otevírající pohled do rovinaté, prázdné krajiny. Přísná symetrie a redukce prostoru na základní geometrické tvary důmyslně kontrastovaly s vnitřním pnutím a emotivním obsahem tradičního křesťanského námětu. Právě geometrické tvary se pak v Pištěkově tvorbě devadesátých let staly hlavními nositeli spletitého děje a pohybu. V kombinaci s uplatněním nejednoznačného interiéru osvětleného měkkým světlem pocházejícím z neurčitého zdroje naplnil své obrazy tajemnou atmosférou. Ostatně i ve slavném Večírku u Plečnika z let 1992–1993 nás autor prostřednictvím geometrických prvků proudících vzduchem vyzývá k nahlédnutí za roh místnosti, jako bychom z pozice nezúčastněného diváka sledovali rezidua příběhu, který už se stal.
Velmi rychle však začal malíř zachycené prostory zjednodušovat, a stejně tak i jednotlivé geometrické prvky vybíral s větší rozvážností. V souboru Variací, který vznikal mezi lety 1995 a 1997 a v němž je předložený obraz prvním ze sedmi, Pištěk dějiště umístil do jakéhosi vzduchoprázdna. Rozeznáváme fragment křížové klenby vynášené strohými pilastry, za nimi se však rozprostírá černá prázdnota – odkud tedy přichází světlo? Kam nás nyní geometrické prvky vedou, a co představují? Odpověď můžeme hledat v dalších šesti obrazech souboru, v nichž na prapodivný interiér nahlížíme z jiných úhlů, či se dokonce nacházíme v jiných částech pomyslného labyrintu. Smysl pro tajemství Pištěkovu tvorbu prostupuje už od samých začátků, ve Variaci č. 1 mu však dal opravdovou volnost, jež se nevytratila ani v pozdějších Stavbách, Bránách či dvojici obrazů Dolů, vytvořených v obdobných intencích.
V roce 1984 autor napsal, že jeho jediným přáním je, „aby obraz nebyl jen estetickým kontaktem, ale aby dokázal navodit atmosféru – aby připomněl dávno zapomenutý okamžik, chvíli už jednou prožitou, příběh z mládí, o kterém začínáme pochybovat, jestli se skutečně stal.“ (J. Šetlík ed.: Theodor Pištěk, Praha 2007, str. 7), a své přání nepochybně naplnil. Jeho tvorba svébytně reaguje na světové tendence, ale v mnohém je překračuje a zachovává si individualitu a unikátnost vlastního výrazu. Do svých pečlivě komponovaných a kresebně dokonalých obrazů vtiskuje nezaměnitelnou atmosféru, která v každém diváku vyvolává jiné asociace či pocity.
Variace č. 1 byla několikrát reprodukována, např. v monografii vydané Galerií Pecka (J. Šetlík ed.: Theodor Pištěk, Praha 2007, str. 265). Byla prezentována roku 2022 ve Ville Pellé (Pištěk & Pištěk: Dva světy, Praha, 18. 10. 2022 – 20. 1. 2023), roku 2019 v Domě umění města Brna (Angelus, Brno, 24. 9. 2019 – 12. 1. 2020) a roku 2012 v Národní galerii v Praze (Ecce homo, Praha, 26. 9. 2012 – 6. 1. 2013). V katalozích zmíněných výstav byla rovněž reprodukována. Obraz nebyl nikdy restaurován a jeho aktuální autentický stav je v souladu s Pištěkovým názorem. Dílo pochází přímo z autorova ateliéru.