Mimořádně uvolněná práce výborně reprezentuje tvorbu sedmadvacetiletého Janečka, který tehdy stál teprve na počátku své tvůrčí dráhy a jehož nezaměnitelný styl, zakládající se na poetickém realismu a motivech odpozorovaných v přírodě, se začal formovat právě až po druhé světové válce. Hlava však stále reprezentuje etapu malby výrazně poznamenanou expresivitou i kubismem let předešlých a nezapře v sobě zřetelný vliv Pabla Picassa a poválečného Emila Filly. Ostatně Vincenc Kramář si Oty Janečka vždy vysoce cenil a hned po Emilu Fillovi v jeho díle spatřoval „ojedinělý a skutečný umělecký přínos pro kubistickou schopnost hledat výtvarně čistý výraz pro hmotnou podstatu skutečnosti“. (F. Dvořák: Ota Janeček a Vincenc Kramář, Brno 1984, nestr.) A právě výtvarně čistého výrazu je dosaženo i v předložené Hlavě, která v sobě snoubí jednak Janečkův přirozený cit pro hmotu spojený s hledáním plasticity, z čehož pramenila i jeho celoživotní inklinace k sochařství, a jednak kolorit vystavěný převážně na odstínech zelené a žluté, který rámuje nepřehlédnutelná oranžová linka, dodávající abstrahující tváři živoucí hravost. Dílo pochází z autorovy pozůstalosti a je uvedeno v jeho soupise pod stejným názvem a číslem 9909. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Ing. T. Janečkem, autorovým synem.