Alois Kalvoda patřil k té generaci krajinářů, kterou dnes souhrnně označujeme jako Mařákova škola – navzdory společnému označení a celé řadě shodných východisek byl ale každý z jejích členů v důsledku osobitý a Kalvoda nebyl výjimkou. Léta strávená na Akademii v devadesátých letech a následně přelom století byly pro něj a jeho zrání zcela zásadním obdobím. Po roce 1900 se tu a tam vkrádala do jeho pláten figura, v důsledku však převážila krajina, kterou maloval v různých denních dobách i ročních obdobích. Zdaleka ne každý člen této generace měl náturu, talent a zarputilost pro zimní plenér. Kalvoda však tímto zápalem spojeným se značným nepohodlím disponoval – později, roku 1917, si pořídil z pozůstalosti malíře Jaroslava Špillara pojízdný prosklený a vytápěný ateliér právě k malování zimních motivů. Představovaná momentka, pravděpodobně vytvořená ještě v nepohodlí přímého mrazu, je drobnou, ale upřímnou impresí, která nabízí možnost čerpat krásy zasněžené krajiny v teple domova, aniž by se divák vystavoval nebezpečí omrzajícího nosu. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. M. Dospělem, Ph.D.