Osobitá, rafinovaně budovaná komorní práce je vynikající ukázkou Tikalova posledního tvůrčího období. Autor, jenž se velmi brzy pohyboval v okruhu českých surrealistů kolem Karla Teigeho a byl členem slavné Skupiny Ra, se na konci padesátých let po krátké odmlce vrátil k malbě a objevil pro sebe imaginární svět abstrakce, který postupně zredukoval na důmyslné konstrukce a spletité křivky vycházející z procesů v živé přírodě. Vznikly cykly Architektura přírody nebo Transformace, k nimž volně náleží i obraz Kybernetická slepice. Silueta stojícího opeřence se nám vyjeví až při důkladném pohledu, organický původ jeho těla se již ztrácí ve složitém mřížoví, spleteném z jakoby železných, avšak stále ohebných prutů. Ostré záhyby technicistních tvarů skvěle dokazují autorovo okouzlení technickým pokrokem a doplněné metaforickým názvem vytvářejí novou univerzální strukturu, jež je schopna tlumočit znepokojivá niterná poselství doby, v níž vznikala. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. K. Srpem.