Soubor čtyř prací Linky Procházkové, roz. Karolíny Scheithauerové, představuje půvabné ukázky tvorby umělkyně, která se jako jediná žena zúčastnila druhé společné výstavy skupiny Osma, a později se stala členkou Svazu českých výtvarných umělců Brno. Bohužel však zůstala po mnoho let veřejnosti skryta ve stínu svého manžela, úspěšného malíře Antonína Procházky, a to i přesto, že v dvacátých a třicátých letech vytvářela vyzrálá neoklasicistní díla, představující osobitou polohu tohoto proudu v českém umění. Její práce rozvíjely náměty žen a matek s dětmi, tančícími nebo pózujícími dívčími postavami s květinami či ovocnými koši, radostně si hrajících dětí i lyrických zátiší. Podobně jako Antonín Procházka i Linka Procházková do své tvorby promítala hluboce humanistická poselství či apelativní kompozice, ale vytvářela i pozitivně laděné obrazy, jež v době největšího politického a národnostního útlaku představovaly pro publikum nespornou morální posilu. Do této kategorie spadá i tento cyklus, který téhož roku Procházková zpracovala i ve velkých formátech (105 × 95 cm). Pro předložené obrazy bychom dnes spíše použili výraz „čtvero ročních období“, avšak v tehdejší době se jednalo o termín bežný, který mj. užil pro svůj stejnojmenný cyklus Josef Mánes. Idylické výjevy autorka zpodobnila s důrazem na něžné zobrazení dětí a líbezné tváře personifikací ročních dob, které k divákovi promlouvají svým klidem a zdůrazňují nejvyšší a nedotknutelné posvátno ženského světa, mateřství.
Díla byla prezentována na výstavě Antonín a Linka Procházkovi (Slovanský ostrov, Praha, 12. 5. – 8. 6. 1958; Zima, kat. č. 201; Podzim, kat. č. 202; Léto, kat. č. 203; Jaro, kat. č. 204). Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. J. Machalickým. Přiložena odborná expertiza PhDr. R. Michalové, Ph.D. (cit.: „[…] Jednotlivá roční období jsou zde vystižena krásnými obrazovými charakteristikami (jaro – květenství a vití věnců, léto – sklizeň obilí, podzim – bohatství ovocné úrody, zima – spánek přírody) a skvostně vypointována barevnou paletou, jež odkazuje k dědictví velkých Benátěanů. […]“).