Před polovinou třicátých let prošel Emil Filla zřetelnou proměnou v rámci uvolnění malířského tvarosloví a rekapitulací své dosavadní práce. V roce 1932 oslavil padesáté narozeniny velkou jubilejní výstavou v Mánesu, která symbolicky uzavřela jeho dosavadní tvorbu. V této době se zároveň začal sbližovat a také trvale podporovat představitele surrealistického hnutí, přičemž tyto kontakty se staly klíčovými pro jeho další malířský vývoj. Filla surrealisty hájil na schůzích Mánesa proti jinak orientovaným členům, pomáhal jim v rámci redakční činnosti ve Volných směrech i v nakladatelství SVU Mánes. Sám se poprvé takto orientovanými díly prezentoval na výstavě Poesie 1932, kde vystavil hned několik pláten vesměs figurálního charakteru. Téma ženského aktu se pro něj postupně stalo stejně důležitým motivem jako zátiší, a právě v těchto obrazech dosáhl vrcholu svých možností v rámci sepětí malířské vitality a animálně erotického podtextu, ne však tak otevřeně, jako to známe z děl Picassových; sledoval spíše myšlenku zobrazení magických bohyň ženství, ve kterých mohl především demonstrovat svoji radost z malby samé.
Velmi přesně je tento souběh uskutečněn na obraze, který během let získal obdobné názvy (Dvě postavy, Dvě dívky či Dvojice), znázorňujícím stojící postavy v přátelském objetí. Dílo na první pohled zaujme nejen svojí monumentalitou, ale zejména suverénním podáním a chutí experimentovat, jako by surrealismus byl směrem pro Fillu stejně přirozeným jako kubistická výstavba obrazu. Nepřehlédnutelným obličejům dodal Filla téměř amébovitou podobu, a mohou tak připomenout masky či tváře kudlanek nábožných. Je zřejmé, že Filla přistoupil k lidskému tělu jako k autonomnímu útvaru, a postavy osvobodil z jakékoli popisné fyziognomie. Oživil tak v nich pomyslnou prvotní sílu připomínající pravěké Venuše, triumf vitálních a animálních sil přírody, což bylo jedno z témat, kterými se v této době intenzivně zabýval. V podmanivém, velice promyšleném koloritu se vyskytují pouze čtyři barvy. Obrysová černá linka, zelená, která vymezuje vnější okolí kolem figur, a nakonec bílá s modrou, které do obrazu vnáší tvarové napětí ve smyslu figurální a abstraktní složky. Přestože se tyto barvy soustředí pouze v okolí stylizovaných postav, rozvíjí mnohoznačný způsob vnímání obrazové plochy, přecházející z plošných plánů do prostorových. Je možné, že Filla v předloženém plátně vyšel z reálného motivu, byl však schopen předlohu dovést až na práh „čisté malby“ ve smyslu absolutního malířského zjednodušení nejen v barvě, ale i v tvarosloví, a není pochyb, že předběhl svoji dobu o několik desítek let.
Obraz byl poprvé vystaven na členské výstavě SVU Mánes (12. 10. – 25. 11. 1934, kat. č. 37). Od šedesátých let dílo figurovalo pod názvem Dvojice v depozitáři Národní galerie v Praze a jeho význam podtrhuje zařazení Jiřím Kotalíkem na přehledovou výstavu vývoje českého moderního malířství dvacátých a třicátých let, která dočasně suplovala stálou expozici (České malířství XX. století ze sbírek Národní galerie. Díl II. Generace Osmy, Tvrdošíjných, Umělecké besedy, Národní galerie v Praze, Městská knihovna, květen 1973, kat. č. 232). Historik umění František Šmejkal si jej rovněž vybral na objevnou výstavu, která se uskutečnila počátkem osmdesátých let v Brně pod názvem Lyrický a imaginativní kubismus 1926–1935 (Dům umění města Brno, 30. 8. – 2. 10. 1983, kat. č. 19) a následně byla reprízována v Galerii hlavního města Prahy (Staroměstská radnice, únor 1984, kat. č. 19). Práce byla reprodukována v knize P. Škranc: Emil Filla, Kroměříž 1989, str. 70, a dochovala se k ní fotografie z archivu Josefa Sudka. Na blindrámu se nachází autorské označení F 300 červenou tužkou a štítek z Národní galerie v Praze s inventárním číslem O 8169. Dílo původně pochází ze slavné sbírky JUDr. Jaroslava Borovičky, kde patřilo ke skupině jeho nejoblíbenějších obrazů. Autenticita byla ověřena Filla Foundation a obraz bude uveden v připravovaném soupisu díla. Při konzultacích posouzeno PhDr. R. Michalovou, Ph.D., a Mgr. T. Donné. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Podněty, které k Fillovi promlouvaly, jsou zřetelné, ať jde o Pabla Picassa, či Juana Miróa, nicméně souběh protichůdných stránek obrazové skladby pojal jednoznačně po svém, jako osobitou syntézu opačných poloh – lineární a barevné, a to za vyloučení objemu a plasticity, které se však v mysli diváka vynořují při delším pozorování obrazu. […]“).