Tavík František Šimon byl vyhraněnou osobností s kořeny v českém prostředí, roubován však byl také na kmen mezinárodního umění. Jeho vášeň pro umění se zrodila v raném věku a utvrzena byla již návštěvou památné Jubilejní výstavy v roce 1891. V sedmnácti letech nastoupil na pražskou Akademii do ateliéru Maxmiliána Pirnera, kde působil společně se spolužáky Milošem Jiránkem či Hugem Boettingerem – jejich výchova v prvé řadě vycházela ze studia kresby a aktu, který Šimonovo dílo doprovázel jako červená nit po celý život. Již od studentských let trávil mnoho času na cestách; zásadním impulsem mu bylo Hlávkovo stipendium, díky němuž se dostal nejprve do Itálie a roku 1903 společně s Hugem Boettingerem a Janem Honsou do Paříže a Normandie. Francie ho zaujala natolik, že se zde následujícího roku usadil, strávil zde celou následující dekádu a rychle se etabloval jako malíř a výtečný grafik. Roku 1914 opustil svůj pařížský ateliér a přesunul se zpět do Prahy, kde se aktivně zapojil do spolkového života a hledal nové náměty. A právě z tohoto období pochází představovaný obraz, který opouští normandské pláže a tematicky i výtvarně se opět přibližuje českému kontextu. Výběr tématu i jeho neoklasicistní vyznění tak dávají tušit blízkost dílu Jana Preislera či Karla Špillara. Tři dívky ve třech fázích obnaženosti jsou zde usazeny do arkadické krajiny, jejíž bezčasí propůjčuje obrazu harmonického vyznění. Autenticitu díla, kromě jeho vysokých výtvarných kvalit a typického rukopisu, potvrzuje i jeho uvedení a reprodukování v autorově online catalogue raisonné (www.tfsimon.com). Štítek na rubové straně blindrámu odkazuje k tomu, že se v minulosti nacházel v Rubešově galerii. Při konzultacích posouzeno PhDr. Š. Leubnerovou a Mgr. M. Dospělem, Ph.D.