Unikátní dílo, z něhož čiší smyslná radost a životní energie, pochází od jednoho z nejoceňovanějších malířů zakladatelské generace českého moderního umění, Václava Špály. V raných letech jej ovlivnily studijní cesty do Itálie a Francie, kde jej uchvátila díla Pabla Picassa, Vincenta van Gogha, Paula Gauguina, Edvarda Muncha a hlavně Paula Cézanna, jejichž tvorba přinesla osvobození barvy od její historické naturalistické úlohy. Ve svých dílech osobitě interpretoval kubismus a fauvismus redukcí forem na základě citu a lehkostí zářivých barev v opozici k programové ideologii Skupiny výtvarných umělců v čele s Emilem Fillou. Jeho dílo oslavuje smyslový život a přírodu zaplavenou světlem, vůní, barvami a teplem. Silné smyslové vnímání ovlivnilo celou jeho tvorbu: „Už v mládí nadchly mě barvy, působící přímo jako nositelky bezprostředních citových zážitků i jako odstíněný časový odstup vzpomínkové povahy. Barva mi dává akci obrazové dynamiky, která mnohdy se vyjadřuje hudební, poetickou barevností. Barva jako tvárný živel působí v obrazové souhře řízené naším duchem.“ Obraz chápal Špála jako nezávislý organismus, proto zjednodušil tvary na abstraktní rámec a pomocí několika málo barev a expresivních linií vytvářel dojem prostoru. Zamiloval si krajinu, v níž řeka tekla hlubokým údolím pod příkrými břehy a v níž cítil dramatičnost přírody. Maloval na Vltavě u Veltrus a u Štěchovic, na Sázavě u Chocerad, na Berounce u Srbska a později nad Vltavou v Červené a na Otavě u Písku. Představované dílo Berounka ve svém seznamu pojmenoval Berounka a kopce (z okna), zelené. Pomocí zelené barvy autor dokázal vystihnout celou barevnou škálu jiskřivě jasného dne na břehu řeky a rychlými tahy štětce zachytit prchavý dojem proměnlivých dějů přírody. Toto „zelené období“ předcházelo jeho slavnému „modrému“ a předjímalo vztah barev a světla, sledovalo hru odrazů světla, směřovalo k nové formě, k souvislosti jevů v celku kompozice a k trvalým hodnotám. Síla ukrývající se v díle byla odrazem životní energie autora, který, ačkoli vždy maloval v plenéru podle živé předlohy, nakonec prohlásil: „Nemaluji krajiny, ale sebe.“ Na blindrámu se nachází autorské číslo 100, pod kterým je obraz uveden ve Špálově soupise díla (E. Burget / R. Musil: Václav Špála, soupis díla (1885–1946), Praha 2002, str. 47). Číslo je ve dvojité závorce, zařazující tento obraz mezi nejpovedenější díla, kterých si sám autor velmi cenil. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Špála se v obrazech z roku 1925 přiblížil k propojení konstruktivní a emotivní stránky obrazu, z jejíž souhry vznikalo jejich výrazné pnutí. […]“).