Pastorále představuje jedno ze stěžejních děl českého meziválečného malířství a zároveň rané tvorby Františka Muziky, shrnující tehdejší programové úsilí nové nastupující generace. Rozhodující vliv na tvorbu této mimořádně vyspělé umělecké osobnosti neměla ani akademická výuka, ani postimpresionismus, z něhož vycházejí Muzikovy první obrazy datované do roku 1918, nýbrž inspirativní prostředí skupiny Devětsil. V roce 1919 se totiž malíř seznámil s Karlem Teigem, Aloisem Wachsmanem a Jaroslavem Seifertem, s nimiž ho pojily společné zájmy, ideály a názory, a naplno se tak zapojil do utváření nového umění, kterým se mladá devětsilská avantgarda poprvé přihlásila k životu. Členem Devětsilu však zůstal pouze do roku 1922 a krátce nato založil společně s několika dalšími výtvarníky, mj. s Adolfem Hoffmeisterem či Bedřichem Piskačem, Novou skupinu, jež záhy uskutečnila v pražském Mánesu samostatnou a pro české moderní umění zásadní výstavu (II. Jarní výstava, Mánes, Praha, duben–květen 1923), na které byl předložený obraz vystaven. Pastorále svým způsobem pro Muziku představovalo přelomové dílo, ve kterém je patrný jeho inovativní umělecký přístup, vyznačující se osvojením aktuálního idealizujícího, zobecňujícího tvarosloví a jeho přenesením do nadčasové roviny. Zároveň je vyvrcholením a symbolickým uzavřením jeho předešlých neoklasicistních obrazů z roku 1922 (Oldřich a Božena; Pastýř a dvě dívky; Tři dívky; Dvě sestry), po nichž nastává proměna výtvarníkova stylu a jeho příklonu k nové věcnosti.
Nic nenarušuje klid nadčasové scény, ideální pohodu, v níž má krajina doprovodný ráz v jednolitém barevném akordu, do níž se podhled diváka noří, aby byl zase přiveden zpět a setrval u ladnosti figurálních objemů. Zjednodušením tělesných forem postav malíř docílil vyrovnané kompozice, jež působí monumentálním, téměř trojrozměrným dojmem. Muzika v této době pomalu dokončoval studium ve Štursově sochařském ateliéru, a můžeme se jen domnívat, že v rámci závěrečných klauzur byl obraz rovnocenným protějškem k plastikám spolužáků Jana Laudy, Bedřicha Stefana a Josefa Wagnera. Celá scéna je rovněž vyvážena jemnou barevnou harmonií růžových, hnědých a zelených tónů, které dílu dodávají křehkého vyznění, kontrastují se strnulostí postav a jsou nositelem poetického výrazu. Byla to právě Muzikova básnická představivost a jímavá prostota jeho děl, které dokázaly dovést i nejtradičnější témata a nejprostší skutečnost na rovinu lyrického vyznění.
Po vystavení na Jarní výstavě v roce 1923 (II. Jarní výstava, Mánes, Praha, kat. č. 30, prodejní cena 2 500 Kčs) byl obraz zapůjčen na stěžejní přehlídku Muzikova díla, jež se uskutečnila v roce 1964 (František Muzika: Obrazy z let 1920–1964, Krajská galerie v Hradci Králové, 7. 6. – 5. 7. 1964, kat. č. 9; František Muzika: Obrazy z let 1920–1964, Oblastní galerie v Liberci, 19. 7. – 16. 8. 1964, kat. č. 9), a následně byl prezentován na autorově retrospektivě, uspořádané Národní galerií v Praze ve Valdštejnské jízdárně (František Muzika: Obrazy, kresby, scénické návrhy, knižní grafika, Valdštejnská jízdárna, Praha, září–říjen 1981, kat. č. 11). Pastorále se dále objevilo na výstavě Český neoklasicismus (Galerie hlavního města Prahy, Staroměstská radnice, 3. 12. 1985 – 5. 1. 1986, kat. č. 147, reprodukováno v katalogu výstavy). Dílem se detailněji zabýval František Šmejkal v malířově monografii (F. Šmejkal: František Muzika, Praha 1966, str. 32, repro. č. 11). Jeho prvním majitelem byl architekt a Muzikův přítel Karel Stráník, žák Josefa Gočára, který na počátku dvacátých let působil v ateliéru Le Corbusiera. Původní adjustace dle autorova návrhu.
Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Muzika zde vyslovil ojedinělý dojem teskné usebranosti, jenž však obsahuje i psychologizující odstíny, týkající se vztahu dvou bočních postav (hrajícího chlapce a dívky z profilu) k dívce uprostřed, která má tvář obrácenou z plátna a dívá se do neznáma vstříc nejasné budoucnosti. Muzika tak do obrazu vnesl až určitou časovou reflexi, vznášející do bezčasí náznak lidské osudovosti. […]“).