Život Vlaha Bukovace byl více než dobrodružný – již v útlém věku tento malíř italsko-chorvatského původu procestoval velkou část světa a živil se nejprve jako námořník. Prvního uměleckého vzdělání se mu dostalo ve Spojených státech. Když se však roku 1877 jako teprve dvaadvacetiletý světoběžník vrátil do Evropy, začala jeho umělecká kariéra naplno. Nastoupil tehdy na pařížskou Akademii do ateliéru slavného Alexandra Cabanela a brzy se prosadil i na pařížském Salonu. Jeho kontakty v Srbsku a Černé Hoře mu také vynesly celou řadu zakázek pro tamní elitu a nakonec i srbské státní vyznamenání. Na přelomu století se výrazně prosadil i v Chorvatsku, kde se mu podařilo mimo mnoha kulturních počinů realizovat jednu ze svých nejznámějších zakázek, divadelní oponu v chorvatském Národním divadle. Roku 1903 byl přizván Vojtěchem Hynaisem k výuce na pražské Akademii. Bukovac se v Praze brzy prosadil, strávil zde důležitou část zbývajícího života a stal se učitelem řady významných českých malířů, kupř. Emila Filly, Bohumila Kubišty, Bedřicha Feigla, Václava Špály, Antonína Procházky či Josefa Šímy.

Představovaný portrét spadá do závěrečné fáze jeho tvorby, kdy si i vzhledem k okolnostem za modely své malby velmi často vybíral členy své rodiny. Asi nejčastěji mu, jako je tomu nejspíše i v tomto případě, seděla modelem jeho dcera Jelica. Tento portrét nese typické prvky jeho vyzrálého rukopisu, osobitě se vymyká české portrétní tradici a syntetizuje Bukovacovu bohatou zkušenost se symbolismem, akademickou malbou nejvyšší evropské úrovně a lehkostí francouzského impresionismu. Při konzultacích posouzeno prof. R. Prahlem, CSc., a prof. M. Rakušanovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. Š. Leubnerové.