Slavíčkovu Cestu v parku lze bez pochyby označit za velmi cenný artefakt vykreslující podstatu rané fáze autorovy tvorby. Reprezentuje jeho tehdejší názor na zobrazení krajiny, k níž přistupoval s nezaměnitelným stylem, charakteristickým užitím barevné skvrny a rozechvěním. O Slavíčkově autorství kromě malířského rukopisu hovoří hned několik dalších okolností. Velmi signifikantním prvkem je už výběr samotného motivu, jenž s největší pravděpodobností souvisí s pobyty Mařákových žáků na Okoři – shodnou horizontálu rybniční hráze tak nalezneme nejen v dílech Slavíčkových (např. Předjaří na okořském potoce z Národní galerie v Praze, inv. č. O 4016), ale kupř. i v portfoliu Otakara Lebedy a některých dalších. Dalším neopomenutelným aspektem je způsob, kterým je výjev komponován. Do jasně definovaného prostoru se zde autorovi podařilo vnést vnitřní dynamiku evokující neustálý pohyb a víření, a to pomocí rafinované souhry diagonál, horizontál a vertikál. Takřka shodnou kompoziční skladbu i prvek rozbrázděné cesty v předním plánu můžeme najít i v dalším Slavíčkově díle s označením Motiv z Hvězdy (J. Tomeš: Antonín Slavíček, Praha 1966, kat. č. 51). Dále, s určitou mírou pravděpodobnosti, bychom mohli představované dílo spojit s kat. č. 104 Tomešova soupisu, kde se sice nenachází reprodukce obrazu, ovšem ostatní okolnosti by tuto možnost podporovaly. V neposlední řadě se na rubové straně díla nachází písemné potvrzení pravosti a podpis Maxe Švabinského z 13. prosince 1929. Slavíček společně se Švabinským vystavoval ve Vídni roku 1901 práce z posledních let, a je tedy pravděpodobné, že mohl Švabinský představovanou malbu znát již z této doby – mohl ji i vlastnit, případně pro jejího majitele opatřil rubovou stranu díla zmíněným potvrzením. Dílo pochází z velice kvalitní a unikátní porevoluční sbírky. Při konzultacích posouzeno prof. R. Prahlem, CSc., a prof. J. Zeminou. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa.