Melancholický pohled na bretaňské pobřeží je velice kvalitním příkladem nejoceňovanější tvorby Jana Zrzavého z třicátých let 20. století. Bretaň malíř objevil díky Věře Jičínské, a právě tady našel krajinu, která se mu stala nekonečným zdrojem inspirace po mnoho let. Země keltské kultury a netknuté přírody jej přitahovala hlavně pro své skály a moře. Vesnice s kamennými domy obehnané kamennými valy, přístavy i kamenné hráze čelící divokému živlu, mořské duny a vlny, to vše bylo ideální krajinou, ve které našel duchovní domov: „[…] mne však více poutalo divoké a obnažené pobřeží. Tam nejsou lesy, které byly úzkostí mého dětství a vlastně celého života, jenom kameny, kameny a voda, moře, větry a mlhy a prostor bez konce. […] Kameny a voda – to nejkrásnější, co znám na světě. Na břehu moře mezi skalami, v hluku přílivu a odlivu, v husté mlze, ve větru před nekonečnými dálkami – tam jsem sám jenom s Bohem a živly, tam nacházím svobodu, pokoj duše, a jsem šťastný.“ (J. Zrzavý: Finistère, má ztracená země, Výtvarné umění 13, 1963, č. 4, str. 154) Pravidelně jezdil hlavně na nejzápadnější pobřeží do městeček Camaret-sur-Mer, Locronan, Kermeur a na pusté ostrovy Île-de-Sein a souostroví Île-de-Bréhat. Své výlety i malované motivy opakoval, jako by stále hledal hluboké souznění s krajinou a její niternou realitu. V roce 1934 se Zrzavý seznámil s Giorgiem de Chiricem, který přijal pozvání do Prahy k účasti na výstavě v Umělecké besedě. Chirico vysoce oceňoval Zrzavého dílo, zejména jej nadchla magičnost výběru barev a interpretace absolutní samoty lidské duše i přírody. V létě roku 1937 uskutečnil Zrzavý tradiční cestu do Bretaně a strávil také tři týdny v Anglii. Její krajina na něj ale pro svou přílišnou civilizovanost nezapůsobila tolik jako Bretaň, protože v ní nenacházel napětí mezi živly a člověkem. Obraz Dům v dunách vznikl v závěrečném období autorova zájmu o Bretaň, protože po návratu do Československa s počátkem druhé světové války se obrátil k námětu českého venkova. Tajuplná scéna opuštěného dvoupatrového domu odolávajícího pohyblivým dunám, se zapomenutým rendlíkem v předním plánu, dělá z obrazu jedno z nejpůsobivějších komorních děl tohoto období, které bude chloubou každé kvalitní sbírky českého umění. Malba byla prezentována na autorské výstavě v Umělecké besedě (Jan Zrzavý: Nové obrazy a kresby, Alšova síň Umělecké besedy v Praze, 5.–23. 12. 1937, kat. č. 3). Dílo pochází z velice kvalitní a unikátní porevoluční sbírky. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa. (cit.: „[…]. Zrzavý tímto obrazem předznamenal velmi silně poetiku budoucí Skupiny 42, zabývající se předměstskými motivy obdobným způsobem, v němž strohá popisnost, soustřeďující do sebe veškeré emoce, byla zasunuta do monochromní, kamsi do nekonečna ubíhající krajiny, splývající s mořem a nebem. […]“).