Václav Brožík je po právu považován za jednoho ze zásadních exponentů generace Národního divadla, která se stala výkladní skříní tuzemské výtvarné scény v závěrečném období národního obrození. Autorův život a umělecká dráha však byly mnohem různorodější a jeho rozhled i působnost dalece přesahovaly českou kotlinu. Nepřekvapuje proto, že i jeho výtvarné portfolio obsahuje žánry na míle vzdálené akademismu, jehož byl nepopiratelným mistrem. Na pastvě, vytvořené pravděpodobně v Bretani či Normandii, lze vnímat jako příklad Brožíkovy široké žánrové i tematické různorodosti. Právě zde dokázal navázat na tradici francouzského realistického krajinářství, na velké mistry známé z pařížských salonů, jakými byli kupř. Jules Breton, Jean-François Millet a další. Zvířata, prostředek obživy i životního statusu venkovanů, byla mezi sběrateli oblíbeným a žádaným tématem se silnou tradicí, v níž mohl Brožík především v druhé polovině osmdesátých a první polovině devadesátých let 19. století navázat na umělce jako Constant Troyon či Rosa Bonheur. Ve srovnání s vysokým historickým žánrem si zde autor mohl dovolit větší rukopisnou volnost, lehkost štětce, a zaměřil se tak spíše na dojem a atmosféru nežli na přesné archeologické ztvárnění dobových reálií či rekvizit. Umně zde dokázal prosadit svou zkušenost s portrétem, ovšem zároveň prokázal, jak zdatným byl krajinářem se schopností přesvědčivě zkonstruovat prostor, jehož kostra je s citem zdatného koloristy pokryta kobercem utkaným z celé škály zeleně a dalších věrně tónovaných barev. Prezentováno ve vkusné dobové adjustaci. Při konzultacích posouzeno prof. R. Prahlem, CSc., a Mgr. M. Dospělem, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. Š. Leubnerové.